FEJETON: Loupání ořechů

Po sklizni letošní úrody ořechů vlašských, pokud ji již na stromech nezničila nemoc způsobená invazní mouchou ze severní Ameriky vrtulí ořechovou, bylo třeba posbírané a časně podzimním sluníčkem dozrálé plody uskladnit. Šup s nimi do pytlů a na půdu! Co však se starší úrodou ořechů? Vyloupat!!!

I přistoupil jsem k tomuto lehce nelehkému dlouhodobějšímu úkolu s vášní a kladným zaujetím. Oželil jsem dopolední čtení historického románu. Stranou mého zájmu se dostalo i sepisování „pamětí“ o minulosti mé rodné obce, spojené se zkoumáním a prověřováním paměti rodáků s osmi až devíti křížky na zádech! A tak již několik dnů poctivě sedám a věnuji se loupání ořechů, činnosti nenáročné, monotónní, a proto umožňující nerušeně se zamýšlet nad nejrůznějšími myšlenkovými podněty.

Například jsem dumal při loupání nad zajímavým obsahem rukopisné knihy životopisů rodáků z naší obce ročníku 1916. Byly zaznamenány bezmála před půl stoletím a jsou mezi nimi skvosty nejrůznějších příběhů životních osudů a úskalí, které by určitě obohatily vytvářený soubor paměti národa! Jsou to životní příběhy obyčejných lidí. Trpěli nedostatkem, nezaměstnaností, hladem, tvrdou prací uživili často pět i více dětí, ale svůj úděl vnímali jako nezměnitelný osud, jenž jim byl určen a hlavně: žili svůj život rádi! Jejich vzpomínky jsou nostalgické a dnes těžko představitelné. Třeba: „Černé kovářské řemeslo jsem měl rád a při něm se dělál aj prácu podkovářskú. Koně nebývali všecí stejní. Nekeří byli pokojní, hodní, ale také byli koně zlí. Zlému koňovi sa dávala do nozder železná „fajka“, aby sa nemohl hnút. Na velice zlé koně sa moselo jít zostra! Ale riziko ostávalo dycky. Kuly sa aj krávy. Ale ináč. Ty byly nepokojné dycky a mosely byt zavěšené na zvláštní kladce.“

Popsané příběhy byly těžké, ale nyní již téměř úsměvné osudy našich stařenek a stařečků v době mladé republiky, krize a nezaměstnanosti třicátých let a dětských let našich rodičů v doby druhé světové války a let padesátých a šedesátých, v nich ožívají. Pamětníci zaznamenali své dávné zážitky a mnohdy se až s galuškovskou ironií a nadhledem přiznávali k dávným hříchům a neřestem rodičů.

„Za první republiky sme sa u nás v dědině bránili exekutórom a dáňkám tým, že zme slavně hořívali!“, vzpomíná jeden z nich. „Tak došél súsed k súsedovi a oznámíl mu, že dnes v noci bude hořat! Ty drahé věci ať si poodnášá, aby to nedošlo v nic, s tým, že ať řekne, že to shořalo taky! A tí lidi, to všecko držalo s nama. Hasiči byli také naši a pro případ, že by nekerý ten cizí hasič chtěl horlivě hasit, tož sa dala na konec hadice ertepla a tým tlakem sa tá hadica roztrhla a nemohlo sa hasit. Ani střik, řekl jeden domácí hasičom, to je můj oheň!!! Ty ohořelé stroje, sečkovice a iné, to sa vozilo z jedného domu do druhého, a bylo vysoké pojistné!“ Uznejte, číst takové příběhy je krásný návrat v čase…

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.