K dvanáctým narozeninám jsem nejstaršímu vnukovi věnoval kapesní hodinky. Dárek mu přinesl hodně radosti. Byly to chlapcovy první hodinky a najednou se cítil být dospělejším. Hodinky s řetízkem k připevnění ke kalhotovému poutku bylo možné nosit také volně v kapsičce nebo je držet v ruce.
„Moje první náramkové časy byly primky po tatínkovi. Koupil si nové a starší mně přenechal.“ Vzpomínám si, že jsem si jich „velmi vážil a moc se z nich, jako můj vnouček, těšil. Sžil jsem se s nimi natolik, že jsem je téměř nesundával, hrál s nimi klukovský fotbal a prožily se mnou mnoho z mých klučičích radovánek. Třeba jsem s nimi na ruce kdysi skončil v potoce a ejhle!, hodinky nezklamaly! Po vysušení vesele dál ukazovaly správný čas! Hrál jsem s nimi fotbal, vybíjenou, jezdil na kole…“
Druhé hodinky mně předával ředitel školy za skvělé učební výsledky nejen v deváté třídě, ale na druhém stupni celkově. Byly sovětské, značky Poljot, obyčejné, ale velmi spolehlivé. Provázely mne životem při studiích na škole střední, zažily má první milostná dobrodružství, úspěchy i kruté prohry.
Nové náramkové hodinky, opět značky Prim, mně věnovali rodiče za maturitu. Černý kožený pásek držel stříbrný strojek se zoubkovaným zlatým rámováním ciferníku. Zlatočerné rafijky doplňovala červená vteřinovka a při natahovacím kolečku měly okénko s datumovkou. Tyto hodinky jsem objevil při úklidu v krabici osobních pokladů! Byly bez pásku! Vzal jsem je s rozechvěním do rukou, nastavil správný den, 130x zatočil kolečkem a jejich ručičky po desetiletích odpočinku – k mé velké radosti! – rozběhly svou pouť po nevelké kružnici. Jako památeční šperk zdobí pod počítačem můj pracovní stůl. Každé hodinky mají svou minulost: „Jeden z mých kamarádů si hýčkal staré digitálky, které získal jako odměnu ve francouzském Caveiracu za odvahu postavit se v aréně s býkem na plechový sud!!!“
Od mé maturity uplynulo víc než půlstoletí a mne v životě provázely další stroje času. Primky vystřídaly digitálky, později hodinky značky Telstar, Royal, Perfect a Prim s datumovkou. K některým jsem nosil moderní kovové pásky. Nakonec mou pravou ruku, ano z frajeřiny pravou!, zdobila sada hodinek zn. Lupai s větším ciferníkem, které mne provázely na konci mé profesní pracovní kariéry!
Hodinky jsou tichými souputníky našich dnů a životů. Dobře znají naše radosti i slabiny, těší se s námi z úspěchů, bolí je nečekané prohry. Poslouchaly první nesmělá vyznání lásky i chvilky dobývání něžných dívčích srdcí. Tetelily se obavami při zkouškách, dodávaly klidu a rozvahy při řešení složitých úkolů, vychovávaly s námi děti, radovaly se z narození dětí našich dětí! Hodinky, dnes odložené ve zdobné skříňce, jsou součástí mého života. Nerad jsem se s nimi loučil, a proto se s nimi i po létech odloučení mohu znova čas od času těšit. Vždyť znají skrytá tajemství mého života! Ale neprozradí je!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Dobře se čte. Jen tohle: “klučičích radovánek” – změkčování kluků. Dřív klukovských, holčičích.