FEJETON: Syndrom rozbitého palce

Ve věku zralého seniora prožívám krásné chvíle se svými vnoučaty a jejich kamarády. Pozoruji jejich zájmy, podporuji všemožné zábavy a hry, učím je v dílně práci s pilkou, kladívkem a hřebíky, dlátkem, opatrně s pásovou bruskou. Každý z mých vnuků dostal, přes určité obavy rodičů ze zranění, k šestým narozeninám nám všem dobře známý nožík „rybičku“. O to pečlivěji jsem je učil s nožíkem zacházet a užívat jej k dalším klukovským hrám a činnostem. Naučil jsem je za našich dětských let velmi oblíbenou „školku s nožem“, poznali, jak správně odřezat větev, jak lehce strouhat kůru, vyhladit očištěné dřevo, jak zaostřit klacíky pro opékání špekáčků. Se zavíracím nožíkem si hrají i jejich sestry.

Přes všechna opatření došlo někdy přece jen k drobným zraněním, při nichž se objevila na říznutém místě červená barva krve! Byť nešlo o vážná zranění, vnuci z počátku podlehli strachu a plakali, ba řvali z nevelké bolesti a z pohledu na bolavé místo. To vše do chvíle, než si po konejšení uvědomili, že nejde o nic vážného, jen o dílo jejich chvilkové nepozornosti. Po chvíli již byl na jejich líčku opět úsměv a svou bolístku po očku sledovali. Radovali se, že již nekrvácí a ani nebolí…

Tu jsem si vzpomněl na naše dětská léta. „Miláčci“, povídám „bez bot jsme jako děti denně od jara do pozdního podzimu běhali po prašných ulicích, hlínou i kamením pokrytých cestách, po strništích, brodili se kopřivami kolem potoků, bosí jsme brouzdali v mělkých vodách rybníků nebo hráli fotbal na udupaném hliněném plácku.“ K tomu všemu patřily pravidelně odřená chodidla a rozbité palce. Nebylo týdne, aby se po úrazu někde neobjevila rána a ji dokreslující červená vytékající ze zraněného místa. Ale tehdy jsme nikdy nepanikařili! Vždy byla nablízku studna s tekoucí vodou, která očistila místo úrazu od prachu a zchladila postiženou část. „Když jí v okolí nebylo, k prvnímu ošetření posloužili přítomní kamarádi, kteří zraněné místo počůrali… Vždy jsme všechny trable přežili a za chvíli naše hry pokračovaly s nezměněným nadšením a zaujetím“, doplňuji dětem zprávy ze svého dětství.

Dnes se o děti příliš bojíme! Jsou stejné konstelace, jako jsme byli kdysi my, ale bohužel, doba je jiná! A také těch odřených loktů a kolen, krvavých nosů, je více! Prašné a hliněné cesty nahradily živičné silnice a betonové chodníky. A děti! Neběhají bosky, nejsou zvyklé odolávat nepřízni okamžiku, drobnému zranění, bolesti, nevěří, že ta brzy odkvačí a červená za chvíli zaschne.

Přečtěte si  FEJETON: Stará havířina na jihu Moravy

Ovšem ani člověk staršího věku není ušetřen malým úrazům. To jsem si uvědomil, když jsem nečekaně podklouzl na mokré podlaze a palcem levé nohy narazil do dvířek skříňky. „Ouvajs, ouvajs!!!“, proletělo mou hlavou! Zraněný palec se již máčel v krví zalitém pantofli. Hned mně připomněl, jak bolel o dveře stržený nehet nebo rozřezaný okraj paty o odhozené sklo v trávě…       

Autor: František Synek, Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*