Kosecké déja vu

A. Frolka: Broušení kosy ve žních, 1925

Naši předkové zvládli v pohodě na svém hospodářství desatero řemesel a mnoho prací. Není tomu ještě tak dávno, kdy kosa v jejich rukou byla naprosto běžná a významně pomáhala při každodenním zajišťování krmení pro domácí zvířata, při přípravě sena pro zimní čas nebo při pracích žňových. Na moravském venkově je na kosišti nasazená krátká kosa na trávu stále ještě častou součástí vybavení dvora. Pravdou ovšem je, že v době moderních motorových sekaček, lehčích křovinořezů nebo motorových kos, ji již málokterý muž vezme do rukou.

Součásti starých kos na sečení obilí jsou již jen ojediněle odložené někde v zákoutí dílny nebo půdy mezi starým harampádím. Tvořilo je speciální dřevěné kosiště, dřevené, v horní části lehce zahnuté hrabice a dlouhá tenká kosa. K nezbytnostem vybavení patřila ještě malá kovadlinka – zvaná babka, na které se kosa před užitím pomocí kladívka vyklepala do nezbytného ostří, aby práce šla lehce od ruky. Určitě se poblíž najde brousek a nezbytný krbík. Také bratr kosy, starodávný srp, dříve ženami používaný při vyžínání trávy nebo při odebírání posečeného obilí, je častěji jen součástí muzejních sbírek a v domácnostech jej již málokdo používá! Přitom obě tato nářadí byla součástí života našich předků po několik tisíc let!!!   

Patřím ještě k pamětníkům dob, kdy naši otcové jako poslední generace hospodářů kosy používali při sečení obilí. Poslední z nich ještě i v době prvních kombajnů tehdy, když se mohutný stroj k obilí mezi stromy nebo do oplocených zahrad nemohl dostat a obilí ve snopech bylo třeba dopravit k cestě nebo před dům, kde bylo pomocí moderní techniky vymláceno. Před půlstoletím ještě docela běžná činnost. Dnes je běžné obilí ani jiné plodiny nepěstovat!!! Pro koho také? Z dvorů zmizely chovy slepic, hus, kachen, vepříka, které naši předkové krmili směsí obilí, brambor, řepy a trávy nebo sena. Zahrady i pole dnes v lepším případě krášlí užitkový nízko střižený okrasný trávník, neleží-li zcela úhorem!

J. Uprka: Sekáči, 1901

Jsem z generace synů, kteří ještě v mládí byli otci vedeni ke znalosti ovládnutí kosy alespoň při jarním i letním sečení trávy na seno. Tuto nelehkou práci, kterou bylo třeba provádět za ranní rosy, jsem se naučil a prováděl řadu let na našich parcelách porostlých hustou travou. Naučil jsem se také kout kosu pomocí kladívka, i když už ne na babce, ale pro ulehčení pomocí zakoupeného speciálního strojku.

Přečtěte si  FEJETON: Zapomenuté Letnice

Toto kosecké déja vu si vybavila má mysl nedávno. Bylo třeba složit vzrostlou jetelinu s trávou a moderní pomocník, bubnová sekačka, si s vysokou a hustou směsí nedovedla poradit. Na řadu přišla obyčejná kosa! Na ploše nějakých 30 krát 10 metrů jsem tělo trápil těžkou prací více než dvě hodiny a vyrobil na 45 pokosech s kosou nějakých 1575 složitých pohybů. Na můj věk docela pěkný výkon! Cítil jsem po něm každičkou část netrénovaného důchodcovského těla, ale i dobrý pocit z díla na duši…

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*