Majitelku kozí farmy nezlomilo ani několik životních tragédií

Farmářka Miroslava Růsková na své farmě v Opatovicích na Brněnsku.

Na Kozí farmě v Opatovicích na Brněnsku se vedle zhruba stáda padesáti koz prohání také dva psi, čtrnáct koček, patnáct slepic a jeden poník. Na malou zoologickou zahradu domácích zvířat se přicházejí podívat rodiny s dětmi i celé třídy mateřských a základních škol. Všichni mají přitom vstup zdarma. Dokonce i rodiče, kteří přivedou své dítko povozit na poníkovi. Mohou si zde ale nakoupit kozí mléko nebo některý z výborných sýrů. Cesta ke vzniku Kozí farmy byla ale pořádně klikatá. Její majitelka o podnikání v zemědělství původně vůbec nesnila. Všechno přišlo pozvolna jakoby samo.

Tragická autonehoda manžela obrátila rodině život vzhůru nohama

Letos jednašedesátiletá Miroslava Růsková žila spolu s manželem a dvěma syny nejdříve docela obyčejný život podobný mnoha jiným. Poté ale rodinu zasáhla série tragických událostí, které celé rodině doslova obrátily život vzhůru nohama. Přesto dnes paní Miroslava nežehrá na nepřízeň osudu, ale naopak se snaží pomáhat druhým. Sílu do každého dne čerpá uprostřed zvířat a přírody na své Kozí farmě v Opatovicích nedaleko Brna.

„Pocházím ze Znojma. Nejdříve jsem vystudovala střední zdravotní školu a poté speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě v Olomouci. Pár let po svatbě jsme se s manželem přestěhovali do Židlochovic, kde jsme dostali díky práci manžela byt. Pracoval tenkrát u ČSAD Brno,“ začíná své vyprávění žena na pastvině v obklopení kozího stáda jižně od Brna.

Přesně před dvaceti lety na rodinu udeřila první rána v podobě zcela nečekaného tragického úmrtí manžela. „Jel tehdy na motorce a v protisměru potkal auto s přívěsným vozíkem, který se utrhl tak nešťastně, že manžela srazil a zabil,“ vzpomíná na osudový den žena.

Její manžel v té době podnikal v oboru oprav nákladních automobilů a autobusů. Po jeho smrti stála proto před volbou, jestli po něm přebrat firmu nebo zůstat ve školství. Jejich synové tehdy studovali. „Bylo mně jasné, že je musím nějakým způsobem živit a mít jistotu příjmů. Tři roky jsem se snažila zvládat podnikání i práci speciální pedagožky na plný úvazek.  Víme ale, jaké to je v podnikání, kde zakázky mohou, ale také nemusí být, proto jsme nakonec zůstala ve školství. Vlastně mne k tomu přinutilo i to, že firma zkrachovala,“ prozrazuje podnikatelka.

Přesun na vesnici a velké plány s ustájením koní

Po několika letech si našla přítele, s nímž se rozhodla pro život na vesnici. V Opatovicích na Brněnsku si v roce 2006 koupili pozemek o rozloze zhruba devíti tisíc čtverečních metrů. V té době ovšem žena ještě neměla ani tušení o tom, že by se někdy mohla pustit do chovu koz.

„Přítel chtěl na zakoupeném pozemku stavět, což nebylo jednoduché. Měnil se ale právě územní plán a my jsme se na obecním úřadu dozvěděli, že pokud se budeme věnovat hospodářské činnosti, tak je možné stavební povolení získat. V uvedené lokalitě obce totiž už stál vepřín,“ vrací se ve vzpomínkách čtrnáct let zpět podnikatelka. Kozy jim v tom okamžiku na mysl ale ani nepřišly. Jejich podnikatelským záměrem bylo původně ustájení koní. V plánu proto měli stavbu stájí s malým výběhem. Jednoho koníka chtěli mít vlastního s tím, že bude určený k psychologickému ježdění různě postižených dětí.

Dvě kůzlata měla být původně jen pro potěšení

„Coby zdravotní sestra a speciální pedagog jsem věděla, že zvířata a děti k sobě mají velmi blízko,“ připomíná podnikatelka. V té době už ale chovala také své první kozy. První dvě získala od kamarádky jejich dětí v roce 2007. Přijala tehdy pozvánku na návštěvu veteriny. Poprvé se tam osobně setkala s kůzlátky, do nichž se na první pohled zamilovala.

Všechny dospělé kozy mají své jméno.

„Hned mně blesklo hlavou, že by bylo úžasné mít kůzlátko na naší zelené ploše, které bylo okolo domu tolik. Nakonec jsem si jich ten rok odvážela dvě, protože jsem se dozvěděla, že by jednomu bylo smutno. Potom jsem si řekla, že když už máme kozenky, že bych je mohla nechat připustit. Teprve potom jsem začala zjišťovat, co samotný chov obnáší, kde lze sehnat plemenného kozla.  Dvěma našim kozenkám se potom narodila dvě kůzlátka a chov se začal utěšeně rozrůstat až na třicet kusů. Dnes stádo tvoří padesát koz, z nichž je dvacet chovných. Mladá kůzlata se rodí od února do dubna. Je to bílá česká krátkosrstá koza z pohádek nebo také obrázků Josefa Lady,“ popisuje vznik svého chovu koz farmářka

Vzápětí ale přiznává, že zpočátku s přítelem vůbec nevěděli, do čeho jdou. „Je to fyzická zátěž, která je ale kompenzovaná psychickým zážitkem ze zvířat,“ upozorňuje na obtížnosti i pozitiva chovu zvířat žena, jejíž stádo pobývá celoročně venku pod širým nebem.

Kozy mají sice i malý přístřešek, kde má každá své místo a je zde také dojírna. „Dojím je ručně, což zabere denně něco málo přes hodinu ráno a hodinu večer. Jednu kozu dojím zhruba pět minut, ale než jsem se to naučila, tak začátky byly kruté. Zpočátku kozy kopaly do mne i kyblíku a zažívala jsem scény, které je možné vidět v různých úsměvných filmech,“ vzpomíná chovatelka. Podle její zkušenosti jsou kozy mlsná a zvědavá zvířata, která jdou za tím, co je zajímá, kde je něco nového. Nesmí mít ale samozřejmě strach.

Farmaří až po pracovní době ve škole

Pokud by si někdo myslel, že kvůli své farmě opustila Miroslava Růsková kariéru pedagožky, tak by se velmi spletl. Stíhá podnikání na kozí farmě a zároveň je zástupkyní ředitele školy. V rámci pracovní náplně má na starosti administrativu školy a na půl úvazku stále učí. Ve škole je každý všední den zhruba od půl osmé do tří až čtyř hodin odpoledne. Po návratu domů jí v sezoně začíná další směna v podobě pasterizace mléka, výroby sýru a péče o všechna zvířata. „Kůzlata zájemcům prodávám živá o váze pětadvacet až třicet kilogramů. Kozy po porodu dojím do listopadu. To už jsou zase březí, protože říje začínají v září až říjnu. Březí jsou pět měsíců. Rodí od února do dubna. Jedna koza přivede na svět vždy jedno až pět kůzlat,“ uvádí farmářka.  Stejně jako lidé ale mohou i kozy onemocnět. Obyčejně mívají problémy s trávícím traktem. Pokud se přežerou, mohou mít pár dnů průjem. Horší jsou ale problémy s parazity či jinými nemocemi, kdy mohou kozy zemřít do čtyřiadvaceti hodin. „Už se mně to samozřejmě také stalo. Plemenný chov je o to choulostivější,“  tvrdí chovatelka.

Vzápětí upozorňuje, že pokud se člověk rozhodne pro chov zvířat, musí předem vědět, jakým se vydává směrem. Musí mu být jasné, že si dovolené moc neužije, i když je možnost, že mu například někdo vypomůže v době nemoci. To všechno věděla, když se do chovu zvířat pouštěla.

Přečtěte si  Misií v Africe splnila slib. Vrátila se jako pokornější a radostnější člověk

Nečekaná ztráta přítele a těžká nemoc syna

Rozhodně ale nemohla tušit, že do jejího života zásadním způsobem zasáhne další tragická událost. „V roce 2011 můj tehdejší přítel spadl tak nešťastně z půdy novostavby našeho domu, že se zabil. Věděla jsem, že naše původní plány s ustájením koní nebudu moct naplnit. Všechno jsme totiž stavěli vyloženě nízkonákladově svépomocí, což byla ta nejlevnější možná varianta. Po přítelově smrti mně bylo jasné, že sama vše nedostavím. Nebojím se práce, ale potřebuji technické odborné vedení,“ přiznává žena.   A aby toho všeho nebylo dost, v roce 2013 lékaři u mladšího syna v jeho devětadvaceti letech diagnostikovali nádor v mozku. Byl sice nezhoubný, ale tak velký, že odborníci na neurochirurgii v Brně matku předem upozornili, že buď syn operaci vůbec nepřežije anebo bude až do smrti postižený ležák. „Modlili jsme se, aby to přežil,“ prozrazuje podnikatelka.  Díky jeho vitalitě a obrovské touze po zlepšení, se dnes o sebe umí sám postarat. Přestože je hluchý, na jedno oko slepý a pohybově postižený, začíná podnikat v oblasti náhradních dílů pro automobily.

Překonávání následků vlastního úrazu

Část pozemku proto matka věnovala svému staršímu synovi, který si na něm postavil domek a bydlí zde se svou ženou a dvěma malými dětmi. Představa byla taková, že se zde budou všichni společně starat o postiženého syna a bratra. „Až do svých osmašedesáti let musím splácet hypotéku, takže jsem nemohla zůstat doma, abych se starala jen o něho. Musím pracovat,“ zdůvodňuje své rozhodnutí žena. Hendikepovaný syn bydlí na farmě od roku 2015 v bytové jednotce, která měla být původně využívána k agroturistice.

Ještě před tím ale na rodinu dopadla další rána. „V prosinci roku 2014 jsem uklouzla a jeden z beranů, které jsme v té době chovali společně s kozami, se zřejmě lekl, rozběhl se a hlavou narazil do mých zad. Měla jsem bolesti, proto mne syn odvezl do úrazovky v Brně. Tam lékaři zjistili, že mám vzadu zlomená tři žebra. Bylo sedmadvacátého prosince a v nemocnici si mne ponechali na pozorování s tím, že mne na Silvestra pustí domů. Udělali mně rentgen plic. Poté si už nic nepamatuji, protože jsem měla pneumotorax, přestala dýchat a zkolabovala. Probudila jsem se až po pár dnech na ARO. Po pěti dnech mně ale praskla slezina, takže si potom tu dobu zase vůbec nepamatuji. Probrala jsem se až koncem ledna, protože jsem byla celou dobu v umělém spánku. Nikdy bych nevěřila, jak se může tělo za tak krátkou dobu rozložit, kdy zcela ochabnou veškeré svaly. Po probuzení jsem byla schopná pouze trošku pohnout prsty u rukou a jinak nic.  Rehabilitaci jsem začínala dechovým cvičením. Záhy ale lékaři zjistili, že mám znovu pneumotorax. Bez umrtvení mně provedli hrudní drenáž, což jsem si fakt užila,“ vrací se ve vzpomínkách do doby léčby svého těžkého úrazu odvážná žena.

Po návratu domů dále rehabilitovala a snažila se znovu nabrat kondici. V té době se o zvířata staral syn. Chov tehdy obnášel okolo třiceti koz a deset ovcí. „I přes ono šílené zranění jsem si připadala jako v pohádce. Proč? Najednou se mně ozývali lidé s nabídkou pomoci. Mnohé z nich jsem do té doby osobně ani neznala, ale oni o mně věděli. To byla doopravdy úžasná zkušenost. I teď po letech bych ještě jednou všem, kdo mně jakkoliv pomohli, chtěla poděkovat,“ připomíná pozitivní zážitky v době svého úrazu podnikatelka.

Po osmiměsíční neschopnosti se v září vrátila do své práce ve škole. V operační ráně se jí ale udělala kýla, takže v lednu musela zpět do nemocnice na předoperační vyšetření. Tam jí lékaři zjistili, že jí dobře nefunguje štítná žláza. Po operaci kýly opět skončila osm měsíců v pracovní neschopnosti, kdy prodělala i operaci štítné žlázy.

Zvířata jí pomohla vyléčit se

„Po nastoupení do práce jsem měla další kýlu, ale to jsem už řešila až letos v lednu, kdy jsem s nadsázkou říkala, že jdu do pětihvězdičkového hotelu. Na Úrazovou nemocnici v Brně totiž nedám dopustit,“ chválí zdravotní péči v brněnské nemocnici podnikatelka.

Farmářka tvrdí, že jí kozy pomohly psychicky i fyzicky.

Podle jejího mínění je dnes v dobrém zdravotním stavu nejen díky špičkové péči lékařů, ale také díky svým zvířatům a hlavně kozám. „Piju mléko a jím sýry z kozího mléka. Zvířata mně ale moc pomáhají i psychicky,“ tvrdí žena. Její slova v tom okamžiku potvrzují kozy, které se k ní tulí ze všech stran a některé ji doslova pusinkují.

Do starobního důchodu se zatím nechystá, i když by už mohla

Přestože by měla jít podle tabulek Miroslava Růsková příští rok do důchodu, tak se na zasloužený odpočinek ještě rozhodně nechystá. „Pokud mně to zdraví dovolí, ráda bych zůstala ještě ve školství. Vždyť mám až do svých šedesáti osmi let splácet hypotéku a to by jen ze starobního důchodu a mého podnikání nešlo,“ upozorňuje žena.  Zájemci si mohou její pasterizované i nepasterizované mléko a různé druhy sýrů od přírodních až po ty s česnekem, bazalkou, pažitkou a ořechy zakoupit na Kozí farmě v Opatovicích. Občas také se svými produkty zajíždí na různé farmářské trhy v Brně a nejbližším okolí. Původní sociální zařízení a stáje pro koně, které byly v době úmrtí přítele ve fázi hrubé stavby, totiž nakonec zkolaudovala jako sýrárnu a filtrovací místnost. Samozřejmě, že podmínkou bylo splnit veškeré požadavky hygieny i veteriny.

Radost z každého prožitého dne

Na farmě dnes kromě postiženého syna bydlí také podnikatelčina čtyřiaosmdesátiletá maminka a dvaaosmdesátiletý strýček zemřelého přítele.  „V životě jsou věci krásné i těžké. Všechno se snažím přijímat, jak to přichází. Člověk má mít radost ze života a každého dne, který prožívá. Mám zkušenost, že pokud se někdo stará o zvířata a pečuje o ně i lidi s láskou, tak se mu to vrací. Pevně věřím, že jsem se ze všech životních tragédií dostala právě díky tomuto přístupu k životu,“ říká při loučení farmářka a speciální pedagožka v jedné osobě Miroslava Růsková.

Autor a foto: Lenka Fojtíková

Doporučujeme


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*