Osmadvacetiletá Judit Blažková, lékařka chirurgického oddělení ostravské nemocnice a studentka hry na klavír Fakulty umění Ostravské univerzity vypráví o svém povolání, muzice i o tom, jak se dostala na misie do Afriky.
Vyrůstala jste v rodině evangelického faráře. Byl to důvod, proč se ve vás zrodila touha jít na misie?
Určitě to mělo velký vliv. Mezi přáteli mých rodičů byla spousta těch, kteří podobné cesty absolvovali. Sedávali v našem obýváku s hrnkem čaje a popisovali své neuvěřitelné příběhy. Dokázali život zasvětit práci pro druhé. A z vizí, které zpočátku působily naprosto absurdně, vybudovali fungující projekty, které přináší naději a mění lidské životy.
Na svém facebookovém profilu jste přesto napsala, že když jste vloni měla odletět do Afriky, tak se vám nakonec moc nechtělo opustit pohodlí domova. Proč ta změna?
Asi bych měla začít od začátku. Za studentských let jsem slíbila Bohu, že když mě nechá prolézt medicínou, budu na oplátku užitečná a vyrazím jako lékařka pracovat tam, kde bude třeba. Najednou jsem měla medicínu vystudovanou a bylo na mě splnit dohodu. Zcela upřímně přiznávám, že jsem zpychla a zpohodlněla. Do diskomfortu se mně moc nechtělo. Nesnáším totiž horko, písek, stanování, život bez koupelny a pofidérní přespávání na matracích. Navíc moc dobře nezvládám změny, protože jsem tak trochu autista. No a kromě toho se taky velmi neochotně podřizuji autoritám. Dodržování pro mě nesmyslných místních zvyků je pro mě velký oříšek. Teď už tedy chápete, proč se mně do toho nakonec vůbec nechtělo! Utěšovala jsem se ale, že mám ještě čas, protože ve skutečnosti nic neumím, vždyť jsem teprve po škole! No, ale najednou jsem se probudila, dva roky po škole, v hlavě měla plány na poklidný život, závazky, pohodlí. Uvědomila jsem si ale, že jsem přece dala Bohu slib, a že musím vyrazit hned, nebo se k tomu už neodhodlám.
Hledala jste nějaký misijní projekt sama nebo vás někdo přímo oslovil?
Hledala jsem aktivně, cíleně misii spojenou s medicínou. Naskytlo se více projektů. Nakonec vyhrála křesťanská organizace Operace mobilizace, která působní napříč kontinenty. Jedním z jejich projektů je dlouhodobá spolupráce České republiky a Ghany na lékařsko-misijním projektu.
Předpokládám, že vzhledem k tomu, že jste jela na misii, tak jste tam působila jako dobrovolník zdarma. Musela jste něco před samotnou cestou zaplatit?
Osm tisíc jsem dala za očkování a bylo nutné zaplatit dalších čtyřicet tisíc korun, z čehož se platily letenky, ubytování, stravování. V zahraničí je toto zcela běžné, jen u nás máme stále pocit, že dobrovolník investuje do projektu jen svůj čas. Vybavení například v podobě moskytiéry, obrovské kufry i malinkatý spacák mi půjčili lidé z církve, což výrazně snížilo náklady.
Kolik vás bylo v týmu?
Zhruba padesát. Převládali Ghaňané, dále lidé z Burkina Faso či Nigérie. Ale ani naše desetičlenná výprava z naší země nebyla zanedbatelná. Přidali se také lidé z Holandska, Austrálie a Egypťan.
To vás bylo tedy hodně! Byli jste rozděleni do více skupin?
Cestovali jsme všichni společně. Kdo nezažil africké cestování, nedokáže si představit, co to v takovém počtu znamená (smích). Afričané nepočítají místa k sezení podle počtu pasažérů. Tam platí heslo „čím více lidí, tím lépe“. Pro práci jsme potom byli rozdělení na dvě skupiny a na naší provizorní základně zůstaly jen kuchařky.
Tušila jste, do čeho jdete?
Vyptávala jsem se podrobně známých, kteří s touto organizací byli. Projekt běží každoročně už šest let. Realita je ale vždy úplně jiná než nějaké naše představy. Například záchody. No, můžeš použít támhletu budku s dírou v zemi, ale tou dírou může vylézt hlodavec, vyletět pták, nebo v odpadcích kolem najdeš hada. Takže křoví bylo většinou jasná volba.
Jak jste jeli vybavení?
Tím, že tento projekt běží už několik let, existuje určitý seznam léků, které jsou na místě špatně dostupné. Vezli jsme infuzní roztoky, specifická antibiotika, léky na astma, CRP a těhotenské testy. A potom spoustu dárků, hraček, školní potřeby, dětské oblečení od neuvěřitelně štědrých dárců. Sama jsem měla v kufru několik krabic hraček z Kinder vajíček darovaných dětmi z našich škol.
Vy jste si s sebou zabalila co?
Člověk si s sebou naivně vezme spoustu věcí a nakonec zjistí, že polovina kufru je mu úplně k ničemu. Základem je jídlo, sušenky, tyčinky a šumáky. Bez tohoto vybavení bych Afriku asi nezvládla. Pro mého vnitřního autistu bylo těch pět minut o samotě se Salkem v ruce doslova terapií. Dále jsem měla antimalarika, moskytiéru, repelent a letní oblečení. V kufru ale nechyběl ani z Horňácka darovaný vitamín S, což byla opravdu nedocenitelná věc v terénu tropických průjmů. Potvrdil to celý tým!
Měla jste na každý den čisté tričko a spodní prádlo nebo jste prala?
Pralo se pořád! I několikrát denně! V období dešťů je všude neskutečné horko a člověk se neustále koupe ve vlastním potu. Nehledě na to, že oblečení často nechce schnout, nebo navlhne a zatuchne.
Byl ze strany domácích nějaký požadavek na vaše oblečení?
U žen žádali, abychom měly zahalená ramena a ideálně dlouhé sukně. Muži museli mít zase neustále dlouhé kalhoty. Pracovali jsme totiž především v tradičních vesnicích a muslimských komunitách, kde není dobré vzhledem dráždit.
Co vás na místě samotném čekalo?
Překvapení (smích)!!!! Letištní hala evropského standardu, takže můj první dojem byl, že to nebude zase až takový zapadákov. Potom jsme ale vyšli ven. Všude bylo plno lidí, neskutečný hluk a zmatek. Přijely taxíky a já říkám: „Ale počkejte! Nás je deset a auto má tři a čtyři místa!“ Přesto nás tam namačkali. A ve stejném duchu naše první hodiny na africkém kontinentu pokračovaly. Jako starý ostřílený organizátor jsem se snažila kolegy motivovat ke spěchu, aby nám neujel poslední autobus, kterým máme jet dalších pět hodin z letiště. Odpověď byla, abych to neřešila, protože tohle je Afrika a autobusy nejezdí podle jízdních řádů, ale až se naplní lidmi. Po půlnoci jsme doopravdy dojeli na autobusové nádraží, kde bylo živo jako ve dne. A autobusy si to vesele křižovaly na všechny strany.
Začínalo vás to zneklidňovat?
To si pište! A jak! Můj vnitřní autista měl chuť si sednout na kufr, dupat nožičkama a dožadovat se okamžitého transportu domů. V ten moment jsem si do důsledků uvědomila, že mé obavy a nechuť před cestou byly oprávněné a půjde o opravdovou zkoušku charakteru. Paradoxně to ale byla jedna z věcí, které mě od okamžitého návratu odradily. Pokud mám prožít měsíc v totálním zapadákově, neskutečně strádat a trpět, protože dokážu fakt přehánět, pokud jde o vlastní nepohodlí, tak ať z toho aspoň vyjdu s lepším charakterem.
Takže první dojmy z Afriky asi nebyly zrovna nadšené.
Mé první dojmy z Afriky zcela vyplnil pocit totálního chaosu a neorganizovanosti. To nemám ráda. Pokud něco dělám, tak co nejrychleji a nejefektivněji a potom mohu se zbylým časem vymyslet něco dalšího smysluplného. Nesnáším zahálku a prodlevy. Vlastně jsem svůj evropský život postavila na výkonu, účelnosti a zaneprázdněnosti. Ale Afrika je jiná. Ona čas v jeho esenciálním pojetí vnímá zcela jinak. Místní to krásně vystihují, když říkají, že čas pro Evropana znamená hodinky, kdežto pro ně život. Člověk to musí zažít na vlastní kůži, aby pochopil jejich filosofii a přístup k životu. Je naprosto odlišný. Největším překvapením jsou potom oblasti, ve kterých by vás ve snu nenapadlo, že je jde chápat jinak. Pro ilustraci příklad: V Africe mají defekt na autě a nemají s sebou zcela běžné náhradní díly. Neřeší předem možné komplikace a nestresují se prevencí problémů. Pokud nemohou jet dál, pasažéři vystoupí z auta a pokračují bez mrknutí oka v rozhovoru. Dovedete si tuhle situaci představit v Evropě? Přiznám se ale, že na konci své cesty jsem už i já! seděla na patníku a vesele se bavila s kamarádem u nepojízdného auta.
Trvalo vám dlouho, než jste tento systém a přístup k životu přijala?
Mně s mou náturou hodně, hodně dlouho. První dny jsem jen zatínala pěsti, házela hysterické scény, neustále se rozčilovala a chtěla všechno a všechny předělávat. Ve zkratce můžu říct, že to se mnou neměli vůbec jednoduché. Vnitřně jsem byla frustrovaná. Chtěla jsem být užitečná, ne někde na konci světa sedět na zadku a zahálet. Vždyť doma jsem kvůli tomu zameškala nástup do prváku na vysokou školu, mnoho dobrovolnických příležitostí v Armádě Spásy a obětovala na to téměř měsíc dovolené.
Pomáhalo vám v takových situacích něco?
Chce to vybavit se dostatečným množstvím českých müsli tyčinek a sladkostí, aby to člověk nějak rozdýchal (smích). Strašně moc mi pomohl messenger. Vždy jsem si někomu z Čechů postěžovala, jak to tu je strašné, jak mě opomíjejí a rozčilují. Hlavně jsem ale našla úžasného kamaráda, který mi možná úplně nerozuměl, ale velmi empaticky vnímal mou frustraci a vždycky mě vyslechl a snažil se pomoci. Jo, a sice to trvalo, ale došlo mi, že nejsem středobodem vesmíru. Je ale pravda, že toto prozření většinou přišlo až po nějaké mé scéně…
Co bylo nejtěžší?
Právě kombinace frustrace, fyzického a psychického vyčerpání a obrovských výkyvů emocí. Lítáte z momentů extáze do okamžiků, kdy máte chuť na místě všechno vzdát. Dostaví se totální beznaděj pramenící z pocitu, že žádné vaše snažení nemá smysl. K tomu nemálo přispívá fyzické strádání. Jídlo někdy je a někdy není. Na záchod jdete obyčejně pouze někam za keříček, proto člověk raději moc nepije a je v tom vedru dehydratovaný. Nemáte se kde umýt, jste zpocení a zaprášení, neustále někdo zcela bezdůvodně mění předem dohodnuté plány. Odjezd v pět se protáhne do osmi, vybije se vám telefon, nemáte s sebou tyčinku a oběd se nedal jíst, do toho zjistíte, že když se jdete večer umýt, smrdí voda. Takže pokud se v ní umyjete a vyperete věci, smrdíte vy i vaše oblečení. S tím nejde nic udělat, proti tomu jste naprosto bezradní a dokoupit si voňavku v téhle pustině je nemyslitelné. Přidejte několikadenní únavu, protože v noci je neskutečné horko, vlhko a hluk. V tomto rozpoložení se interkontinentální rozlišnosti a strasti misie řeší velmi těžko.
Vyhovovala vám strava?
Jídlo je tam úplně jiné, než jsme zvyklí! No, jak to říct? Hlad je někdy tou lepší volbou, ale na misii tomu říkáme půst. Místní kuchyni dominuje rýže, fazole a další luštěniny. Mají také kondenzované mléko, různé rajčatové pasty, svá speciální koření, dělají omáčky s rajčatovým základem, masem či rybou. Občas jsme jedli sladký chleba, což je něco mezi toustovým chlebem a vánočkou.
Jaký jste měli režim dne?
Ráno začalo společným ztišením, kdy se zhruba půl hodiny celý tým modlil, zpíval chvály a zamýšlel se nad Biblí. Po snídani jsme museli do autobusu naložit veškerý potřebný materiál a vyrazit do vesnic. Tam nás čekala příprava pracoviště a samotná práce. Mezi polednem a čtvrtou hodinou, což bylo zcela nevydedukovatelné, záleželo na foukání větru pod kotlem, upovídanosti řidiče a dalších asi osmdesáti proměnných, nám dovezli oběd. Ve vesnicích jsme sloužili, dokud lidé přicházeli. Večery jsme trávili opět jen s týmem. Program byl volnější, řešila se zpětná vazba, sdílela svědectví pacientů, hrály se hry, hodně se povídalo a navzájem jsme se poznávali a mezikulturně obohacovali. Den končily společné chvály hřmící do širokého okolí. V Ghaně totiž nemají noční klid. Prožívali jsme nádherné momenty pod zářivou rovníkovou oblohou, kdy vnímáte jak maličcí a milovaní v tomto světě jsme, a jak to vše kolem je naprosto nepodstatné a nedůležité, když můžete stát v Boží blízkosti.
Všichni jste byli věřící?
Ano. Tým byl založený na tom, že se křesťané z různých církví rozhodli věnovat svůj čas a finance této misii.
Byla jste jako nováček přiřazena k někomu zkušenému?
Slibovali nám, že se v Ghaně přidají místní zkušení lékaři. Pracujete totiž najednou jako praktický lékař a lékař tropické medicíny. Lidé se jinak vyjadřují, používají se tam odlišné léky a všechno ještě umocní nutnost překladu. Nezkušený překladatel často nadělá spoustu chyb, které je těžké odhalit. Ale je to Afrika… Na místě jsem zjistila, že s dvouletou lékařskou praxí chirurga patřím mezi nejzkušenější členy týmu a mým odborným konzultantem je o málo starší tamní psychiatr, což byl jeden z momentů, kdy mě málem klepla pepka.
Jaké jste měli zázemí pro výkon své práce?
To se lišilo vesnici od vesnice. Někdy nás umístili do školní budovy, kde byly v jedné třídě lékaři, v další farmaceuti, laboranti, fyzioterapeuti a svou místnost měl také modlitební a evangelizační tým a pracovníci s dětmi. Jindy jsme byli ve velkém kostele, kde se každý tým uchýlil do jednoho rohu. V takovém případě to bylo náročné, protože pacienti se dezorientovaně motali, přičemž geniální nápad s pochodováním po provázku nikdo nebral v potaz. Všude vládl typický africký chaos. Navíc tam nebylo pro vyšetření soukromí. Nepředstavujte si evropské vyšetření! Majoritně jsme s pacienty jen mluvili. Občas jsme seděli venku pod velkým stromem. Na místě jsme vždy hledali překladatele do místního jazyka a než jsme začali pracovat, museli jsme nanosit stoly, židle a připravit si zázemí. Obrovskou a neodmyslitelnou oporou byli modlitebnící, kteří nefungovali jen pro pacienty, ale i pro tým. Pracovat pod záštitou modliteb a pro Boží království dává celému tomu nedokonalému a zmatečnému počinu najednou smysl a pomůže překonat i zdánlivě neřešitelné překážky.
Převládaly tam mezi vašimi pacienty nějaké specifické choroby?
Napříč věkem tam dominuje malárie a u dětí pak ještě nachlazení a různí cizopasníci. Malárie se projevuje chudokrevností, únavou, teplotami, u dětí i bolestmi břicha a hlavy. Čím vícekrát ale pacient malárii prodělá, tím mírnější má projevy. Místním na malárii stačí, aby brali tři dny tabletky, Evropana většinou skolí úplně. U nás doma byste s malárií doputovali až na jednotku intenzivní péče. Mnoho Afričanů ale přicházelo spíše ze společenských důvodů, potřebovali zjistit, co se to ve vesnici děje, podívat se na bělochy a odnést si nějakou medicínu domů. Typicky je „trápilo“ sezónní nachlazení. A tak se Češi učili léčit vitamínem C a B. Setkali jsme se však i s prokletím a duševními nemocemi. Rozlišit psychické a somatické příznaky přes jazykovou bariéru byla však vždy výzva. Naštěstí v těchto chvílích vždy zasahoval modlitební tým.
Bylo něco, co v Africe ovlivnilo celý váš další život?
Plně jsem si tam uvědomila, jak Pán Bůh může vstupovat i do těch nejmenších a nejobyčejnějších věcí a dělat zcela nepozorovaně obrovské změny.
Například?
Pamatujete si tu vzteklou, sebestřednou dupající bytůstku, která vystoupila z letištní haly? Stejné tělo, ale s pokornějším a radostnějším modelem duše se za tři měsíce do Ghany nedočkavě a nadšeně vracelo. Můj charakter, projevy, vnímání sebe i okolí procházelo, a věřím, že stále prochází, obrovskou změnou. Díky její plynulosti ji ale někdy ani nevnímám. Nicméně daleko většího přijetí a úcty na pracovišti, ani schopnosti povznést se nad svůj napresovaný rozvrh, si nejde nevšimnout. Navíc, když prožijete dotyk Boží ruky a obrovské zázemí modliteb, jak českých, tak afrických, najednou poznáte ten obrovský propad do naší reality, kde se lidé velmi málo modlí. A snažíte se to dohnat i za ně.
Takže jste do Afriky jela znovu?
Ano, dostala jsem pozvání vrátit se o Vánocích. Nejdříve jsem se divila, že oslovili zrovna největšího odbojáře a potížistu. Přiznám se ale, že mně to velmi lichotilo. Pak mi ovšem došlo, že nemám šanci dostat dovolenou. Pán Bůh ale s takovými maličkostmi vůbec nemá problém. Poslal mi do cesty minimálně padesát lidí, kteří se společně postarali o to, abych mohla letět znovu.
A bylo to jiné?
Úplně! Evropané už jsme byli jen čtyři, takže vše bylo naturalističtější. S pocitem mazáka jsem se daleko více ozývala k nespravedlnostem a organizaci. Nelíbila se mi manipulace s těmi nejposlednějšími, kteří se sami nedokážou ozvat. Vedoucí mi občas dávali najevo, že se nemám ozývat, protože autorita je autorita! Sem tam mi hlavou blikla varovná myšlenka, abych zavřela pusu, protože bych se s takovou také nemusela vrátit domů. No, ona ta proměna charakteru holt trvá, a ani dnes ještě nejsem zrovna vzor pokory. Navzdory tomu jsem se naučila mnohé o světě i o sobě a měla možnost splnit několik úkolů, které byly přichystané právě pro mě. Každému bych přála zažít moment, kdy si plně uvědomí, že je to právě a jedině on, kdo může daný úkol splnit. Na akčním pozadí si tak prožijete kousek svého životního velkofilmu.
Nelákalo by vás tam prožít delší čas?
Přiznám se, že ten měsíc byl tak akorát. Pro dlouhodobější pobyt bych potřebovala stabilnější zázemí a možnost více věcí ovlivnit.
Hlavním cílem vašeho pobytu byla misie nebo spíše lékařská pomoc? Z toho vyplývá otázka, jestli vůbec Afrika stále potřebuje misie, jako tomu bylo v pradávných dobách. Nepotřebuje spíše misie dnešní bohatá Evropa?
Hlavním cílem projektu je misie. Nicméně nemůžete do vesnice jen tak přijít a chtít měnit jejich vyznání. Ale není problém něco užitečného přinést a přitom otvírat, co máte na srdci. Zdravotnická pomoc je stále žádaná a lidi přiláká. Křesťanství zcela konkrétně prezentované dobrovolníky a bělochy opouštějícími své pohodlí, získává úplně jiný rozměr. Je mým velkým snem Ghaňany jednou pozvat k nám a vyrazit společně evangelizovat Českou republiku. Když jsme se setkali s africkým týmem, doslova mě ohromilo, jak blízko jsou Bohu.
V čem?
Oni odkazem Ježíše opravdu žijí! Když se ráno zeptají: „Jak se máš?“ Jejich odpověď je: „Díky milosti Boží je vše dobrý, Bůh mě dne s chránil!“ A to není fráze! Oni to skutečně myslí vážně. Na SPZtkách mají napsáno: „Děkuji Ježíši“. Žárovky zase prodávají pod heslem: „Ježíšovo světlo.“ Nevidíte tam reklamy s politiky, ale billboardy zvoucí na evangelizace s nápisem: „Přijď! Jestli se neobrátíš, čeká tě peklo!“ Jejich víra je živelná a proniká do všech oblastí života obrácených křesťanů. I tam ale najdete vlažné křesťany a na severu majoritně muslimské oblasti.
Takže za pár roků budou jezdit Afričané evangelizovat Evropu?
Já doufám, že se za pár let setkáme na misijní cestě na starém kontinentě.
Jste s někým z tamních lidí v kontaktu?
Ano. Mám několik úžasných přátel, kteří se mě i na dálku upřímně ptají, jak se mám.
Jak prožívají současnou pandemii?
Malé vesničky jsou často úplně odřezané, takže se jich to netýká. Ve velkých městech jsou na sebe lidé sice natlačení a hodně kontaktní, ale velmi brzo zavřeli hranice a včas celou situaci dostali pod kontrolu.
Co děláte rok po návratu z Afriky?
Vzpomínám a doufám, že se tam někdy vrátím. Občas kontroluji zemi původu čokolády, nebo banánů v obchodě. Ale jinak chodím do práce, do školy a snažím se prohlubovat vztah s Bohem, abych se tam příště necítila jako žabař. A taky si neskutečně užívám luxus střední Evropy – zimu, soukromí a známou kulturu.
Proč mladá lékařka při svém náročném povolání ještě studuje hru na klavír?
Nedokážu bez umění žít. Chyběl mi i určitý dril a naplnění touhy systematicky na sobě pracovat. Umění je také úžasným prostředkem k sebepoznání i pochopení druhých. Žít ve dvou naprosto rozdílných světech je velmi obohacující. Svět zdravotníka je specifický a v jistém smyslu okleštěný, umění mi pomáhá k pokoře i většímu porozumění pacientům.
Máte představu, že byste se jednou uměním měla živit?
Nejsem na dostatečné úrovni na sólové hraní. A medicína je srdeční záležitostí půlky mého srdce. Miluju pestrost a střety mých dvou světů. Ale chtěla bych soukromě učit.
Myslíte, že na to jako lékařka budete mít čas?
Mám spoustu času. Je jen na mně, jak ho využiji.
MUDr. Judit Blažková pochází z Valašska. Po maturitě na olomouckém Gymnáziu Hejčín vystudovala všeobecné lékařství na Ostravské univerzitě a zároveň hru na klavír na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Nyní pracuje na chirurgickém oddělení a studuje hru na klavír na fakultě umění Ostravské univerzity.
Autor: Lenka Fojtíková, foto: rodinný archiv
Buďte první kdo přidá komentář