Misionář Václav Čáp: pandemie mi zatřásla životem, ale zároveň jsem mnoho získal

Vystudoval lékařské přístroje na Vysokém učení technickém v Brně, teologii Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, pobýval v trapistickém klášteře v USA a ve Francii, byl dobrovolníkem mezi lidmi na ulici v New Yorku i vlekařem v horách. Dnes je Václav Čáp ze Zlína misionářem, překladatelem známých kazatelů z různých částí světa, pořádá vlastní semináře a občas pobývá v poustevně. I jeho plánované aktivity zasáhla jako blesk z nebe pandemie covid-19.

V letech 1983 až 1988 jste vystudoval radiologii na Vysokém učení technickém v Brně. Proč jste si zvolil právě tento obor, když jste se mu nakonec téměř nevěnoval?

Byla doba totality, kdy jsem nemohl studovat to, co jsem skutečně chtěl. Kdybych se tehdy mohl svobodně rozhodnout, určitě bych nestudoval technický obor, protože jsem založený spíše humanitně. Zvažoval jsem, jestli nepůjdu na studium psychologie v Brně. Bohužel v té době dělali na těchto oborech pravidelné lustrace. Pokud by zjistili mé rodinné a sociální postavení, nemohl bych po určitě době stejně ve studiu pokračovat. Pocházel jsem totiž z věřící rodiny a byl jsem v této oblasti různě zapojený. Technické obory nebyly pod tak přísným dohledem státní bezpečnosti. Jakmile někdo udělal dobře zkoušky, byl přijat. Dostal jsem se tam a zpětně v tom vidím Boží prozřetelnost. Při ústním pohovoru jsem hned v úvodu řekl, že nejsem členem Svazu mládeže, takže mně poděkovali a tím skončil můj pohovor na vysokou školu. Byl jsem vnitřně přesvědčený, že se na školu nedostanu. Po čtrnácti dnech jsem ale dostal odpověď, že jsem byl přijat.

Je pravda, že jste se chtěl stát knězem?

Už za komunismu jsem chtěl jít do semináře v Litoměřicích, ale tenkrát bylo předem jasné, že všichni nebudou přijati. O teologické studium byl totiž velký zájem. Radil jsem se s lidmi, kteří nás duchovně vedli, jestli studovat oficiálně v Litoměřicích, nebo být zapojený do podzemního studia teologie. V souvislosti s tím se jevilo lepší jít na VUT, protože během studia byla větší příležitost studovat tajně teologii. Na základě toho jsem se nakonec rozhodl do semináře nepřihlásit a začal jsem teologii studovat tajně. 

Jak studium probíhalo?

Scházeli jsme se po různých bytech a na různých místech země. S tímto studiem jsem začal až ke konci vysoké školy. Nebyl jsem do toho tak intenzivně zapojený. Jezdil jsem na víkendové semináře, kde jsme studovali teologii a filozofii. Zastihl jsem konec před revolucí.

Po revoluci jste nastoupil do semináře? 

Je to tak. Po revoluci bylo zbytečné studovat tajně, protože se celý systém i struktura rozpadly a zanikly. Přípravný ročník byl v Litoměřicích a otevřely se teologické fakulty v Litoměřicích, Praze a Olomouci. Po necelém roce praxe v Masarykově onkologickém ústavu na Žlutém kopci v Brně jsem v roce 1990 opustil svůj vystudovaný obor v tamním oddělení nukleární medicíny a nastoupil jsem do semináře na Teologickou fakultu Karlovy Univerzity v Praze. Studia jsem dokončil až v roce 1998.

Proč tak pozdě?

Měl jsem tříleté přerušení studia. Po dokončení čtvrtého ročníku jsem prostřednictvím programu Víra v akci odjel do Ameriky. Tam jsem byl zapojený do misijního evangelizačního programu. Původně jsem chtěl pobýt v Americe pouze rok. Nakonec se situace vyvinula tak, že jsem tam zůstal tři roky. Dva roky jsem byl zapojen do evangelizačního programu. První rok v New Jersey a druhý v Columbus Ohio. Třetí rok jsem byl v kontemplativním klášteře trapistů v Coloradu.

Slyšela jsem, že jste působil i v New Yorku mezi lidmi na ulici. Je to pravda?

Tam jsme jezdívali v rámci evangelizačního programu, kde jsem byl v týmu, který se staral o mladé středoškoláky a vytvářel jim program jak během školy, tak ve volném čase. Během programů jsme měli různé víkendové aktivity. O prázdninách jsme jezdili na tábory a též sociální programy, kdy jsme příležitostně vzali kluky a jeli s nimi na Manhattan a do Central parku, kde jsme nabízeli sociální pomoc bezdomovcům. Rozdávali jsme jim jídlo a hygienické potřeby.

Uměl jste dobře anglicky, když jste do Ameriky odcházel? Nebo bylo jedním z důvodů, proč jste tam šel, abyste se angličtinu dobře naučil?

Byl to také jeden z důvodů. Na střední škole jsme se sice angličtinu učili, ale výuka byla zaměřená především na technickou angličtinu. Na katolické fakultě jsme se také učili anglicky, ale zaměření bylo zase na teologii. Naše učitelka vedla výuku v angličtině a já jsem tomu nerozuměl, což mne motivovalo, abych odjel do anglicky mluvícího prostředí, protože nejsem typ člověka, který se rychle učí jazyky. Chtěl jsem se proto naučit alespoň jeden jazyk pořádně. Věděl jsem, že k tomu potřebuji být v anglicky mluvícím prostředí, abych se ho dostatečně dobře naučil a mohl ho aktivně používat.

Nelákalo vás v Americe zůstat? Byla to doba, kdy tam z naší země odcházelo hodně mladých lidí za prací a nakonec v Americe zakotvili.

Lákalo i nelákalo. Musel bych mít velmi silný důvod, proč bych v zahraničí zůstal. Nejdříve jsem tam chtěl jet jen na zkušenost a naučit se jazyk. Situace se změnila třetí rok, kdy jsem pobýval v trapistickém klášteře. Pobyt mne velmi silně oslovil, uvědomil jsem si, že jsem kontemplativní typ člověka. Chtěl jsem tam skutečně zůstat. Věděl jsem ale, že se musím vrátit domů, dokončit teologická studia a poté se vrátit.

Po ukončení studia bylo nakonec všechno jinak?

Ocitl jsem se trochu ve vzduchoprázdnu a příliš nevěděl, co dělat. Některé moje představy vzaly za své, jiné byly iluzorní. Ty jsem si musel očistit. Ještě jsem se pokusil vrátit do Ameriky k trapistům, ale tamní opat a komunita s tím nesouhlasili. Nějakou dobu jsem byl v Americe a soukromě tam studoval psychologii. Potom jsem byl asi půl roku ve Francii.

Proč právě ve Francii?

Byl jsem tam u trapistů. Opět jsem rozlišoval, jestli tam nemám zůstat, jestli je to moje povolání. Nějakou dobu jsem pak bydlel v Brně a dělal příležitostnou práci, ale dalo by se spíše říct, že jsem tak trochu lítal ode zdi ke zdi.

Jeden čas jste psal ikony a byl vlekařem…

Ikony jsem nepsal, ale vyráběl jsem je pomocí tisků starodávných ikon. Dělal jsem je ze záliby, ale také, abych si vydělal na živobytí. Vlekařem jsem byl dvě zimní sezony, protože můj přítel z vojny vlastnil lyžařské středisko a tuto příležitostnou práci mi nabídl.

Podle vašeho vyprávění jste nebyl zdatný na učení jazyků a najednou aniž byste to předem plánoval, jste se stal překladatelem. Co vás k tomu přivedlo?.

V letech 2004 a 2005 jsem pracoval v lyžařském středisku v Beskydech. Na konci sezony mi v dubnu roku 2005 zavolali organizátoři seminářů a duchovních cvičení v Koclířově, že hledají tlumočníka. To byl první krok, který mně zcela změnil život.

Jedna věc je umět anglicky a druhá věc je tlumočit. Bylo to těžké? Do té doby jste nikdy netlumočil?

Do té doby jsem vůbec netlumočil a dodnes nemám ani žádné zkoušky k tlumočení z angličtiny.

Proč jste do toho tedy šel?

Kývl jsem na nabídku z čistě praktických důvodů. Motivovalo mne, že jsem za tlumočení dostával zaplaceno a měl tak z čeho žít. Mohl jsem prostě přežít. Myslím, že mou obrovskou výhodou bylo, že jsem znal teologii, filozofii, spiritualitu, Bibli a uměl jsem trochu pasivně řečtinu, hebrejštinu a latinu. To byl obrovský vklad, který mně dal odvahu vstoupit do oblasti, kterou jsem do té doby neznal. Moje povaha je trochu dobrodružná, s určitým prvkem rizika, takže mám odvahu vstoupit i do oblastí, které nejsou až tak jisté.

Proměnila se za patnáct let vaše služba?

Během několikaletého procesu jsem se učil, jak mám překládat. Věděl jsem, že si musím vyprosit dar tlumočení. Zpočátku jsem překládal pouze duchovní cvičení a semináře pátera Eliase Velly z Malty. Pravidelně jsem za ním před každým seminářem šel s tím, aby mi vyprosil charisma tlumočení. Neustále jsem ho tak otravoval tři až pět let. Modlil se za mě a já vím, že po dvou či třech letech jsem charisma tlumočení dostal. Věděl jsem, že se musím neustále vzdělávat, a tak jsem četl literaturu zaměřenou na témata, o kterých jsem věděl, že je budu tlumočit, abych se dokázal orientovat i teoreticky. Postupem času jsem si nalezl vlastní způsob tlumočení.

Změnil se za ty roky, co překládáte jeho semináře, váš pohled na otce Eliase Vellu?

Zpočátku jsem měl vůči němu ostych, úctu, bázeň až strach. Vnímal jsem ho jako autoritu, světovou osobnost a šlo spíše o formální vztah. Později jsem ale zjistil, že tento muž je velmi lidský, otcovský, milosrdný, vnímal jsem ochranu, kterou mi poskytoval. Podporoval mě a povzbuzoval. Náš vztah se začal proměňovat na vztah syna a otce. Po zhruba šesti letech jsem s ním při jeho duchovních cvičeních a seminářích trávil zhruba tři měsíce ročně. Kromě překladatele jsem se stal také jeho manažerem pro Českou republiku. Za tu dobu jsem ho poznal jako člověka, který dokáže v každé situaci zachovat hluboký pokoj, má otcovský přístup a nesmírnou trpělivost. To si dokáže udržet, i když je velmi unavený a vyčerpaný, protože za ním znovu a znovu přichází neskutečně mnoho lidí, kteří od něj chtějí povzbuzení a modlitbu. On jim všem, i když to bylo pozdě v noci, vycházel vstříc. Byl jsem svědkem toho, jak rostl v těchto ctnostech. Je to pro mne obrovská škola a jsem nesmírně vděčný, že pro mne byl takovým starcem, jaké mají v Rusku. Předával mi nejen teoretické, ale i praktické věci, které není možné načíst z knih. Za to jsem nesmírně vděčný. Dostal jsem se k tomu jak slepý k houslím. Neudělal jsem pro to nic. Na začátku jsem pouze řekl: „Ano, budu tlumočit.“ A motivem byly důvody ne zcela náboženské, potřeboval jsem se něčím živit.


Václav Čáp opakovaně překládá přednášky P. Eliase Velly v minoritském kostele sv. Janů v Brně.

Následovaly další osobnosti, kterým jste tlumočil. Můžete některé z nich jmenovat?

Postupně jsem se mohl dostat do blízkosti dalších vzácných lidí, s nimiž jsem se poznal díky tlumočnické službě. Byli to například otec Pat Collins z Irska, několik biskupů z Indie, anglický misionář Jeff Scaldwell, manželé Robert a Vicki de Hoxarovi, papežský kazatel Raniero Cantalamessa, americká misionářka Mary Shaw nebo otec James Manjackal nebo otec Bill z Indie, který už zemřel.

Před Vánocemi vyšla kniha rozhovorů s názvem Otcem pro každého. Jde o příběh P. Eliase Velly z Malty. Nejste spisovatel ani novinář. Co vás vedlo k tomu pustit se do psaní knihy?

Byla to lidská i Boží inspirace. Každoročně jsem trávil mnoho dní a týdnů s otcem Eliasem a uvědomoval jsem si, že málo mluví o sobě. Je tak pokorný, že mluví o Bohu, různých tématech, ale o sobě jen málo. Říkal jsem si, že je to škoda, protože jeho život je velmi bohatý a inspirující, a že by bylo dobré ho více odkrýt a představit lidem, kteří nemají možnost být s ním v bližším kontaktu. Přemýšlel jsem o tom, ale zpočátku jsem neuvažoval o knize. Je pravda, že nejsem spisovatel. Na rozdíl od otce Eliase, který je autorem asi třiceti knih a píše lehce, protože je to pro něj zábava, pro mne je psaní naprostým utrpením.

Přečtěte si  Z Králického Sněžníku zmizela Liechtensteinova chata, odpad převážel vrtulník

Nakonec jste se do toho ale pustil, jak k tomu došlo?

Přišla taková inspirativní myšlenka, abych s ním napsal knihu rozhovorů. Našel jsem odvahu se ho na to napůl vážně a napůl v humoru zeptat. On mi stejným způsobem odpověděl. Ptal se jen, jestli na to budeme mít čas.

A čas se našel?

Otec Elias v roce 2014, když sloužil v Tatranské Lomnici na Slovensku, z vyčerpání zkolaboval. Musel se potom pět týdnů léčit v Košicích v nemocnici a potom další dva týdny u košických karmelitánek. Tam se nám podařilo nahrát rozhovor, díky kterému vzešla kniha s názvem Otcem pro každého.

Jak dlouho jste na knize pracoval?

Od roku 2014 do roku 2018. Potom jsem to vnitřně vzdal, protože jsem už neměl sílu a možná ani odvahu dát vše dohromady.

V knize jsou kromě rozhovoru s otcem samotným také rozhovory lidmi, kteří ho blízce poznali. Měl jste záměr, aby jeho povahu ještě dokreslili?

S tímto nápadem přišel sám otec Elias. Kniha obsahuje zhruba dvacet rozhovorů s různými lidmi nejen z České republiky a ze Slovenska, ale také z Malty nebo Ameriky.

Setkala jsem se s názorem, že kniha je oslavnou ódou na otce Eliase. Co si o tom myslíte?

Na někoho to tak může působit. Rozhodně jsem ho neměl v úmyslu glorifikovat, ale ukázat reálnou podobu otce Eliase. On je opravdu velkou osobností. Má velmi výrazné dobré charakteristiky, ale netouží být oslavován, ale naopak přiznává vlastní slabosti, selhání a boje. Čtenář tak může vidět, že není žádný anděl, ale je nesmírně lidský. Myslím si, že kniha plní účel představit ho v jeho výjimečnosti a zároveň i v jeho lidskosti.

Jak se za ty roky, co se znáte, otec Elias proměnil?

V odevzdanosti, protože jak stárne, ubývá mu kvůli nemoci a utrpení sil. Skrze životní okolnosti odevzdává Bohu věci, které byl dříve zvyklý jako dynamický kněz zvládat bez problémů. V jeho slabosti i odevzdanosti Bůh velmi intenzivně působí.

A proměnila se i vaše služba?

Nejdříve se tlumočnická činnost přehoupla především do organizování seminářů. Přestal jsem na ně dojíždět pasivně jako překladatel, ale začal se zapojovat do jejich organizace. Aktivně jsem vstoupil do zvaní určitých lidí a organizování seminářů. Díky spolupráci s otcem Eliasem jsem se dostal k vlastní přednáškové činnosti. Otec Elias s přibývajícím věkem nemohl tak intenzivně sloužit celé dny. Lékař, který ho léčil, mu doporučil, aby vždy po obědě delší dobu odpočíval. Jednou mne otec na Slovensku poprosil, abych ho zastoupil při odpolední přednášce. Tak jsem lidem začal přednášet. Zpočátku to byly jedna či dvě přednášky týdně.

Vím ale, že v posledních letech už organizujete sám několikadenní semináře.

Zpočátku jsem měl ze samostatných seminářů strach. Bylo to nad mou představivost. První seminář jsem vedl v želivském klášteře. Byl jsem tehdy opatem Jáchymem Jaroslavem Šimkem pozván na oběd. Vyprávěli jsme si a on mně nabídl, abych v Želivi uspořádal víkendový seminář. Vydařil se a dnes už je pořádám v délce od jednoho do šesti dnů. Jsou určené laikům i zasvěceným osobám. Záleží na tom, kdo mne pozve.

Téměř bez jakékoliv reklamy se vám tato činnost hodně rychle rozběhla. Dalo by se říct, že šeptandou mezi lidmi. Odkud vám přicházejí pozvání?

Z farností, řeholních komunit, Alfa kurzů, duchovních center i nejrůznějších společenství. Vzal jsem si příklad od otce Eliase,  který mi jednou řekl, že během těch desítek let, co slouží lidem po celém světě, se sám nikdy nikam nepozval. Všude přijíždí na pozvání organizátorů. Tohoto doporučení se držím i já. Bůh sám otvírá dveře a koná.

Vím, že poslední roky žijete z Boží prozřetelnosti. Ne každý ví, oč vlastně jde. Můžete to vysvětlit?

Nemám žádný plat ani přesně danou a dopředu naplánovanou činnost. Bůh sám otvírá dveře. Živnostenský list mám na volnou živnost, do které je zahrnuta výroba ikon, tlumočnická a přednášková činnost a audiozáznamy z přednášek. Nyní vyšla kniha. Na tyto finanční záležitosti mám poradkyni, která mi kontroluje účetnictví. Je pravda, že z lidského pohledu nemám žádnou jistotu pravidelného finančního příjmu. Žiji tak ale už patnáct let a Bůh se stará. Je pravda, že kvůli této nejistotě jsem z toho chtěl už několikrát vystoupit, ale Bůh mně vždy dal nějak najevo, že chce, abych v této službě zůstával. Stále mi otvírá další dveře a dává nové příležitosti. Mám dvě oblasti, kde mohu s jistotou říkat ano. A to oblast vyučování a přednášení.

Nestalo se vám během té doby, že byste neměl na nájem?

V prvních letech jsem třeba neměl na jídlo. Bydlel jsem tehdy v jednom pronajatém domečku, který by někdo mohl označit spíš za chatrč. V zimě tam byly jen dva stupně a vlhko, po zdech tekla voda. Platil jsem za to ale minimální částku. Něco kolem tisíce korun. Rád jsem v té době přijal od přátel pozvání na oběd. Zpětně to vidím jako takovou Boží školu.

V posledních letech pravidelně odcházíte každý rok na nějaký čas do poustevny. Proč?

Je pro mě důležitá kontemplace s postojem naslouchání Bohu. Potřebuji to pro sebe osobně i pro službu druhým, na kterou se připravuji o samotě s Bohem. Bytostně vnímám, že pouze v tichu je možné zaslechnout Boží impulsy a inspiraci. Mým hlavním důvodem je, aby zasahoval Bůh. Dnes není v chaosu a zmatku čas na lidská řešení, ale je nutné otevírat se Božímu řešení. Bez naslouchání Bohu se Boží řešení nebudou realizovat, protože Boží hlas je tichý.

Ve Zlíně žijete v bytě sám. Někdo by mohl říct, proč utíkáte do samoty, když jste sám hodně často. Je rozdíl být sám v bytě ve městě a v poustevně někde v horách?

Je v tom rozdíl a není v tom rozdíl. Záleží na disciplíně. V bytě mám z jednoho pokoje vytvořenou takovou modlitebnu, kde se modlím a naslouchám. Často odjíždím také do nedaleké kaple jednoho kláštera, kde si vyhradím čas, abych byl v tichu. Čas na samotu i naslouchání by možná stačil. Jednou až dvakrát za rok ale vnímám, že je potřeba vstoupit do hlubší samoty, kdy se oprostím i od prostředí, ve kterém běžně žiji a může mne lákat i jiná rozličná činnost. V poustevně je čas na samotu a intenzivnější modlitbu. Většinou tento pobyt spojuji s postem. Jezdím na šest až osm dnů do poustevny na Slovensko. Patří kapucínům a stojí v lesíku nedaleko kláštera. Nabízí se zde pobyt lidem, kteří chtějí prožít určitý čas tímto způsobem.

V této souvislosti jste se slovenskou psycholožkou Danielou Hrtúsovou začal pořádat kontemplativní semináře. Proč?

Než jsme nabídli veřejnosti první kontemplativní seminář, tak jsme se dva roky modlili a rozlišovali, jestli do toho jít. Myšlenka vznikla ze dvou motivů. Z osobní potřeby, kdy jsme vnímali, že ve spěchu doby, rychlém způsobu života a hluku moderního světa potřebujeme čas na kontemplaci. Napadlo nás, že bychom mohli pozvat z Anglie našeho společného přítele, laického misionáře Derecka Williamse, protože jsme věděli, že má zkušenost s pořádáním kontemplativních seminářů. Odpověděl nám, že se ozve za rok. Tak jsme se rok modlili a poté nám řekl, že byl povolán k jiné činnosti a tomuto se již nevěnuje. Nevěděli jsme, co dál. Pak jsem po nějaké době začal jezdit do Žiliny, kde jsme společně tvořili model, jak by mohl seminář vypadat. První se uskutečnil v roce 2018.

Je o něj zájem?

Na první seminář jsme pozvali své známé. Máme představu, že jednoho semináře se může zúčastnit maximálně třicet lidí. Následně nás překvapil zájem lidí. Semináře jsme už dělali čtyři. Letos jsou naplánované čtyři na Slovensku a tři v České republice.

Mohou se jich účastnit i nevěřící?

Semináře jsou určené pro aktivní věřící křesťany. Podmínkou účasti je, aby už člověk měl nějakou zkušenost s Bohem a žil duchovním životem. Neměl by se tohoto semináře účastnit někdo, kdo je psychicky nemocný.

Můžete prozradit, co tam vlastně děláte?

Jedná se o prodloužené víkendy od čtvrtka do neděle. Začínáme úvodní přednáškou, kdy vstoupíme do ticha. Míváme dvě přednášky denně. Jedna je ráno a druhá odpoledne. Po přednášce následuje praktická informace, jak prožívat ticho, jak se učit naslouchat, jak vnímat sám sebe i Boží přítomnost podle tradice katolické církve, pouštních otců a karmelitánských světců. Je velký prostor k naslouchání v tichu. Poradíme, jak na to, mohou jít do přírody nebo  zůstat na pokoji či v kapli. Je zajímavé, že pokud se lidé ztiší, lépe pak vnímají i ty druhé. Večer míváme reflexi, kdy mohou zájemci říct, co prožívali během dne, jak se jim dařilo zvládat hodiny v tichu. Jejich sdělení je bez komentářů ostatních účastníků. Ti jen naslouchají. Účastníci se tak učí naslouchat druhým. Je úžasné, jak jsou lidé schopni otevřít své nitro a emotivní rovinu vztahu mezi nimi a Bohem, a jak si je Bůh vede. To je velmi cenné. Snídaně, oběd a večeře jsou formou švédských stolů. Každý si může v určeném časovém rozmezí přijít. Nic tam není na výkon s tím, že by se něco muselo. První den s tím někteří lidé trochu bojují. Pokud by někdo potřeboval, nabízíme s Danielou osobní rozhovor a modlitbu.

Máte nějakou podmínku, například, že nesmí používat počítače, mobily a další moderní komunikační technologie?

Jasně. To je podmínkou, protože komunikační prostředky jsou morem na vnitřní soustředěnost a ticho.

Pandemie v podobě onemocnění covid-19 vám udělala zřejmě čáru přes rozpočet. Jak prožíváte současnou dobu?

Ano, je pravda, že v současné době nemohu tlumočit, přednášet a organizovat různé semináře. Na druhé straně je pro mě ale tato situace velkou příležitostí.

K čemu?

Jak více vstoupit především do vnitřního ticha a do usebrání, protože se najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku celý svět zpomalil. Tím se zpomalil i běh života pro většinu lidí, včetně mě samého. Pro ty, kdo umí pracovat se svým nitrem a nejsou zaměřeni jen na vnější aktivity, je takové zpomalení požehnáním, protože může vést k hlubšímu zamyšlení nad vlastním životem, nad hodnotami a prioritami, které žiji.

Myslíte, že v době před koronavirem to nebylo možné?

Negativní znamení doby – spěch a překotný způsob života – tento reflexivní pohled dovnitř nejen neumožňuje, ale přímo tomu brání. Zpočátku může být tato reflexe či určitá samota se svým nitrem náročná. Můžeme ji prožívat s určitým napětím a neklidem z neznáma nebo z toho, co se může vynořit z našeho nitra. Ale pokud se naučíme tyto vnitřní obsahy vnímat a zpracovávat, pak můžeme lidsky i duchovně růst a černá samota se tak mění na bílou samotu, do které se můžeme zamilovat, protože nám začne přinášet poznání sebe, své pravé identity a smyslu vlastního bytí.

Mnoho lidí má strach ze smrti, protože si uvědomují svou smrtelnost.

Ano, pandemie mě, ať chci nebo nechci, staví před realitu možné smrti. Když jsem si tuto možnost uvědomil a připustil, zjistil jsem, že mě to vede k plnějšímu prožívání přítomnosti a k uspořádání věcí v životě. Ke snaze o „ekologii“ vlastního života, k využití času, který mám, protože vlastně nevím, jak dlouhý čas k životu ještě mám.

Vidíte ještě nějaká další pozitiva v tom, co nyní prožívá celý svět?

Já osobně za další požehnání tohoto neplánovaného času považuji svůj skoro každodenní pobyt v přírodě, což je pro mne velký luxus. Vidět probouzející se jaro, stromy nasávající novou mízu, pupeny a tvořící se listy. Tyto malé zázraky mi pomáhají, abych bojoval s vlastní panikou, strachem z budoucnosti a zůstal zakotvený v naději, že za každé situace je život krásný a zároveň smysluplný. Přichází mi na mysl Viktor Frankl, který zpozoroval, že i v hrůze koncentračního tábora prožívali někteří lidé poslední děsivou část svého života naplno, svobodně a důstojně. Byli to lidé s hlubokým vnitřním životem, kteří dokázali nacházet smysl i v této absurdní situaci. A Frankl tak objevil důležitou životní pravdu o vůli ke smyslu. A později na této vůli ke smyslu života založil svou světoznámou terapii – logoterapii.

Mimořádný stav vám, stejně jako jiným lidem patřícím do skupiny tzv. OSVČ, svým způsobem změnil život. Naplánované akce jste nemohl zrealizovat a tím přišel o výdělek.

Pandemie zatřásla mým životem, aby zjistila, co je pevné a co se netřese.  Ano, udělala to velmi radikálně. Ale s tímto zatřesením mi zároveň dala mnoho věcí, které by nebyly a které bych si v běhu života neuvědomil. Přeji si, abych si tyto nečekané objevy uchoval i po skončení pandemie a vážil si jich více než ztrát, které mi tato situace přinesla.

Misionář Ing. Mgr. Václav Čáp se narodil 27. ledna 1964 ve Zlíně. V letech 1979 až 1983 vystudoval Střední průmyslovou školu Zlín. Poté v letech 1983–1988 vystudoval radiotechniku na VUT Brno. V letech 1990–1998 absolvoval magisterské studium teologie na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Autor a foto: Lenka Fojtíková

Doporučujeme

1 Comment

  1. Inspirativní článek, který nabízí seznámení s člověkem, který ačkoliv je misionář, tak se nebojí ticha a samoty, protože tam si nejlépe odpočine a načerpá nové síly ke své práci a službě druhým..

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*