V ten magický mikulášský zimní předvečer stáli za dveřmi svatý muž i s andělem a čertovskou družinou. V náručí schoulení vnoučci byli po svých neplechách upozorňováni rodiči na jejich příchod! Děti vědí, že všechno není tak, jak dospělí říkají, ale co kdyby. A tak je jejich dušička malinkatá a přítomnost dědy nebo tatínka situaci jistí. Ale cizí lidé v divném oblečení stojí v pokoji, kde si ještě před chvílí hráli, a ti hrozní divocí čerti za dveřmi je děsí! Nejmenší usedavě pláče, vnučky se krčí v náručí tatínků, nejstarší vnuk srdnatě stojí a čeká.
Právě o něm svatý Mikuláš přináší první zprávy: „Jsi velmi chytrý kluk“, chválí chlapce na začátku. „Rád jsi středem pozornosti, provokuješ nebo zlobíš. I ve škole! Nerad pomáháš, ale úkoly se snažíš dobře plnit. Zkoušel jsi lhát!“, zvyšuje biskup hlas a zvedá výstražně prst. „Ale dostal jsi napráskáno, tak jsi toho raději nechal! Rád cvičíš, děláš pády a salta, šikovně s sebou praštíš o zem! Rád také pracuješ s dědou a vyrábíš s ním dřevěné hračky. Děda je tvůj velký kamarád! Naučil tě lézt na stromy, hrát kuličky, střílet z luku, hrát si s kudlou a spolu vyvádíte nezbednosti. Umíš krásně hrát na flétnu, a doma je hned veseleji, když zahraješ mamince a tátovi pro radost. Je to pravda?“ Překvapený chlapec kývá hlavou a zahraje svatým hostům vánoční koledy, které zazpívá jeho menší sestřička.
„A jeho sestřička,“ obrací se k dívence Mikuláš, „ta malá milá holčička…, tedy když zrovna nefňágá?! Třeba proto, že ráno svítí světlo v kuchyni, nebo když něco není tak, jak si ona přála! Tady ve svaté knize se píše, že umí být pěkně protivná, dokonce umí křičet na maminku! Také zkoušela mluvit sprostě!“, dál hlásí hříchy z knihy velitel svaté družiny. „Ale moc ráda pomáhá při vaření! Pěkně kreslí i tancuje. Také si umí sama hezky hrát, třeba když její bráška píše úkoly! Za to ji moc chválíme!“, končí s úsměvem Mikuláš, hladí malou, a když anděl předává dárky, obrací v knize list.
„Máme tady druhou holčičku! Jejda, jejda! Ta nechce uklízet ve svém pokoji! Jinak je ale moc hodná a šikovná! Ráda maluje, umí počítat, zpívat a pěkně si hrát! Nejraději dělá malého psíka! Ale její bráška“, oslovuje Mikuláš nejmenšího chlapce se stopami pláče na tváři, „kde je ten šikula? Vím, že rád chodí do školky, má své kladívko, kleště i šroubovák, je veselý a nejraději jezdí na kolobce! Ale tady se píše, že kousl svou sestřičku do nohy a pláče kvůli každé maličkosti!? A protože je moc malý, sem tam se nechce sám oblékat nebo kakat na záchodě! Raději trápí své bříško! Ale on to všechno dokáže a za rok nám všem ukáže!“ uzavírá své povídání k chlapci svatý muž. Malý chlapec si oddychl a již pokojně přednáší družině básničku, kterou se naučil ve školce: „Už je zima, už je čas, Mikuláši mají sraz. Jeden přijde rovnou k nám, bude bručet, já ho znám! Kouknu se mu na boty! Ahoj, táto, jsi to ty!“
Text a foto: František Synek
František Synek je etnograf, historik a fejetonista. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, po dvou pokusech má nyní šanci na zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář