Opravuje kostely, ale na prvním místě jsou v jeho srdci lidé

Většinu svého kněžského života prožil katolický kněz P. Pawel Cebula na Moravě. Posledních jedenáct let působí v židlochovické farnosti. Zde má na starosti nejen Židlochovice, ale také Vojkovice, Hrušovany u Brna, Unkovice a Nosislav. Vedle duchovní služby se coby správný správce svěřeného majetku stal navíc stavitelem. Kromě toho si letos uprostřed koronavirové pandemie přivezl z nemocnice domů na faru osmdesátiletého farníka Jaromíra Juna. Od té doby se o něj stará.

Osamocenému muži pomáhá s osobní hygienou, rehabilitací, pere mu i vaří. Naše setkání začíná ve farní kuchyni, kde před dvěma měsíci přibyla zdravotní postel pro nemocného, chodítko, přenosná toaleta, speciálně upravený stoleček, u něhož se může muž najíst přímo v posteli.

Děravou střechou pršelo rovnou do postele

„Když jsem se sem před jedenácti lety přestěhoval z Hodonína, tak mě hned první noc vzbudily kapky deště, protože mně přes děravou střechu pršelo přímo do postele,“ vzpomíná kněz na nelehké začátky v Židlochovicích. Do jeho příchodu se totiž na tamní faře možná celého půl století nic moc neopravovalo. Dnes je na stavbě nová střecha a opravy se dočkal i celý interiér. „Vše se samozřejmě dělalo postupně,“ upozorňuje kněz a v tom okamžiku hladí po hlavě svého chráněnce, osmdesátiletého ministranta, lektora a bývalého středoškolského pedagoga Jaromíra Juna, jehož oslovuje téměř výhradně: „Profesore.“ Poté prozrazuje, že kromě opravené fary byly do dnešního dne vymalovány interiéry všech kostelů, které spadají pod jeho správu. Zároveň v nich bylo nainstalováno také nové osvětlení. Kostel Povýšení svatého Kříže v Židlochovicích má navíc novou věž. V kostele svatého Vavřince ve Vojkovicích se podařilo vloni opravit střechu a do konce letošního roku by měl dostat novou fasádu. Právě v těchto dnech se začíná stavět lešení.

Kostel plný mladých lidí s dětmi

Ve farnosti letos sedmačtyřicetiletého P. Cebuly se ale život rozhodně netočí jen okolo opravených a chátrajících staveb. Pokud do židlochovického kostela zavítá na nedělní bohoslužbu nezasvěcený návštěvník, nestačí se divit. V lavicích sedí převážně mladí lidé se spoustou malých dětí. Na otázku, jestli se zvýšil počet návštěvníků, se kněz zdráhá odpovědět. „To je dotaz spíš na někoho jiného!“ říká.  V tom okamžiku se do hovoru spontánně zapojuje nemocný muž. „Dříve lidé také chodili na mše, ale rozhodně jich nebylo tolik jako dnes. A těch dětí je hodně, protože je náš pan farář veselý a to mají prostě děti i mladí lidé rádi,“ tvrdí bývalý středoškolský pedagog. „Když je tady slavnost Božího těla, tak všechny pozve na faru, kde je zahradní slavnost s obědem a bohatým pohoštěním zdarma pro všechny příchozí. Někdy přijde bezmála dvě stě lidí. Ženy napečou buchty a koláče. Vytvořené společenství mimo zdi kostela potom všechny samozřejmě stmeluje,“ upozorňuje z postele muž, jemuž při tom radostí svítí oči.

Neuzavřel se ani v době pandemie

Přestože koronavirová pandemie uzavřela na dlouhé dva měsíce i dveře kostelů, kněz své farníky neopustil. Každý den pro ně vysílal přes YouTube tzv. Výdejní okénko, kdy si vždy připravil promluvu s určitým zaměřením a společně s kaplanem P. Romanem Fričem a těmi, kdo vysílání sledovali, se modlili růženec. Po uvolnění hygienických opatření dokončil přípravu dvou mladých žen, kterým týden před slavností Seslání Ducha svatého udělil svátost křtu, biřmování a také poprvé přijaly eucharistii. Osmnáct malých dětí poté přistoupilo k prvnímu svatému přijímání třetí červnovou neděli. Jistě není bez zajímavosti, že na přípravu k prvnímu svatému přijímání museli celý školní rok chodit každých čtrnáct dnů s dětmi i rodiče.

Nemocný dělá pokroky každý den

Zároveň se po celou dobu ve volném čase pečlivě stará o svého osmdesátiletého nemocného ministranta a lektora v jedné osobě. „Každé ráno na faru dojíždí také pečovatelky z charity a dvakrát týdně rehabilitační pracovníci. Společně rehabilitujeme každý den. Mám radost, že děláme pokroky. V dubnu jsem profesora na faru přivezl po jeho měsíčním pobytu v nemocnici a stejně dlouhé době v léčebně dlouhodobě nemocných. Byl tehdy  ve velmi zuboženém stavu. Neměl sílu si sám sednout natož chodit. Po týdnu na faře ale už zvládl sedět. Dnes se sám nají a po nádvoří fary chodí za pomoci chodítka. Právě dnes jsme proto mohli vyměnit antidekubitní matraci za obyčejnou. Na posteli už také nemusí mít bočnice, takže si může sám sednout, kdy chce. S chodítkem už byl i v kostele a byli jsme se společně po půl roce podívat i v jeho domečku,“ vyjmenovává pokroky svého svěřence kněz. Ten na svého pana faráře nedá dopustit. „Je na mě moc hodný. Já už tady s ním asi zůstanu na faře,“ říká dojatý muž a v tom okamžiku mu zčervenají oči a zalesknou se v nich slzy dojetí. Spolu s knězem na faře žije ještě kaplan P. Roman Frič, který zase trpí roztroušenou sklerózou.

Nedělá si plány, ale žije dnešek

„Nemám žádné sny ani plány, protože se snažím žít naplno každý den. Jak říká profesor, co se máme starat o zítřek, když má dnešek dost svých starostí? Snažíme se proto žít ze dne na den a daří se nám to. V budoucnu bude to, co Pán Bůh dá. Říkám: „Buď vůle tvá,“ prozrazuje na konci našeho setkání svůj pohled na život kněz. Zároveň přiznává, že má ve své farnosti mnoho přátel a lidí blízkých jeho srdci.

Autor a foto: Lenka Fojtíková