Opravuje kostely, ale na prvním místě jsou v jeho srdci lidé

Většinu svého kněžského života prožil katolický kněz P. Pawel Cebula na Moravě. Posledních jedenáct let působí v židlochovické farnosti. Zde má na starosti nejen Židlochovice, ale také Vojkovice, Hrušovany u Brna, Unkovice a Nosislav. Vedle duchovní služby se coby správný správce svěřeného majetku stal navíc stavitelem. Kromě toho si letos uprostřed koronavirové pandemie přivezl z nemocnice domů na faru osmdesátiletého farníka Jaromíra Juna. Od té doby se o něj stará.

Osamocenému muži pomáhá s osobní hygienou, rehabilitací, pere mu i vaří. Naše setkání začíná ve farní kuchyni, kde před dvěma měsíci přibyla zdravotní postel pro nemocného, chodítko, přenosná toaleta, speciálně upravený stoleček, u něhož se může muž najíst přímo v posteli.

Děravou střechou pršelo rovnou do postele

„Když jsem se sem před jedenácti lety přestěhoval z Hodonína, tak mě hned první noc vzbudily kapky deště, protože mně přes děravou střechu pršelo přímo do postele,“ vzpomíná kněz na nelehké začátky v Židlochovicích. Do jeho příchodu se totiž na tamní faře možná celého půl století nic moc neopravovalo. Dnes je na stavbě nová střecha a opravy se dočkal i celý interiér. „Vše se samozřejmě dělalo postupně,“ upozorňuje kněz a v tom okamžiku hladí po hlavě svého chráněnce, osmdesátiletého ministranta, lektora a bývalého středoškolského pedagoga Jaromíra Juna, jehož oslovuje téměř výhradně: „Profesore.“ Poté prozrazuje, že kromě opravené fary byly do dnešního dne vymalovány interiéry všech kostelů, které spadají pod jeho správu. Zároveň v nich bylo nainstalováno také nové osvětlení. Kostel Povýšení svatého Kříže v Židlochovicích má navíc novou věž. V kostele svatého Vavřince ve Vojkovicích se podařilo vloni opravit střechu a do konce letošního roku by měl dostat novou fasádu. Právě v těchto dnech se začíná stavět lešení.

Kostel plný mladých lidí s dětmi

Ve farnosti letos sedmačtyřicetiletého P. Cebuly se ale život rozhodně netočí jen okolo opravených a chátrajících staveb. Pokud do židlochovického kostela zavítá na nedělní bohoslužbu nezasvěcený návštěvník, nestačí se divit. V lavicích sedí převážně mladí lidé se spoustou malých dětí. Na otázku, jestli se zvýšil počet návštěvníků, se kněz zdráhá odpovědět. „To je dotaz spíš na někoho jiného!“ říká.  V tom okamžiku se do hovoru spontánně zapojuje nemocný muž. „Dříve lidé také chodili na mše, ale rozhodně jich nebylo tolik jako dnes. A těch dětí je hodně, protože je náš pan farář veselý a to mají prostě děti i mladí lidé rádi,“ tvrdí bývalý středoškolský pedagog. „Když je tady slavnost Božího těla, tak všechny pozve na faru, kde je zahradní slavnost s obědem a bohatým pohoštěním zdarma pro všechny příchozí. Někdy přijde bezmála dvě stě lidí. Ženy napečou buchty a koláče. Vytvořené společenství mimo zdi kostela potom všechny samozřejmě stmeluje,“ upozorňuje z postele muž, jemuž při tom radostí svítí oči.

Neuzavřel se ani v době pandemie

Přestože koronavirová pandemie uzavřela na dlouhé dva měsíce i dveře kostelů, kněz své farníky neopustil. Každý den pro ně vysílal přes YouTube tzv. Výdejní okénko, kdy si vždy připravil promluvu s určitým zaměřením a společně s kaplanem P. Romanem Fričem a těmi, kdo vysílání sledovali, se modlili růženec. Po uvolnění hygienických opatření dokončil přípravu dvou mladých žen, kterým týden před slavností Seslání Ducha svatého udělil svátost křtu, biřmování a také poprvé přijaly eucharistii. Osmnáct malých dětí poté přistoupilo k prvnímu svatému přijímání třetí červnovou neděli. Jistě není bez zajímavosti, že na přípravu k prvnímu svatému přijímání museli celý školní rok chodit každých čtrnáct dnů s dětmi i rodiče.

Nemocný dělá pokroky každý den

Zároveň se po celou dobu ve volném čase pečlivě stará o svého osmdesátiletého nemocného ministranta a lektora v jedné osobě. „Každé ráno na faru dojíždí také pečovatelky z charity a dvakrát týdně rehabilitační pracovníci. Společně rehabilitujeme každý den. Mám radost, že děláme pokroky. V dubnu jsem profesora na faru přivezl po jeho měsíčním pobytu v nemocnici a stejně dlouhé době v léčebně dlouhodobě nemocných. Byl tehdy  ve velmi zuboženém stavu. Neměl sílu si sám sednout natož chodit. Po týdnu na faře ale už zvládl sedět. Dnes se sám nají a po nádvoří fary chodí za pomoci chodítka. Právě dnes jsme proto mohli vyměnit antidekubitní matraci za obyčejnou. Na posteli už také nemusí mít bočnice, takže si může sám sednout, kdy chce. S chodítkem už byl i v kostele a byli jsme se společně po půl roce podívat i v jeho domečku,“ vyjmenovává pokroky svého svěřence kněz. Ten na svého pana faráře nedá dopustit. „Je na mě moc hodný. Já už tady s ním asi zůstanu na faře,“ říká dojatý muž a v tom okamžiku mu zčervenají oči a zalesknou se v nich slzy dojetí. Spolu s knězem na faře žije ještě kaplan P. Roman Frič, který zase trpí roztroušenou sklerózou.

Přečtěte si  Tragický rok pro rysy. Loni zahynuli tři samci z moravsko-slovenského pomezí

Nedělá si plány, ale žije dnešek

„Nemám žádné sny ani plány, protože se snažím žít naplno každý den. Jak říká profesor, co se máme starat o zítřek, když má dnešek dost svých starostí? Snažíme se proto žít ze dne na den a daří se nám to. V budoucnu bude to, co Pán Bůh dá. Říkám: „Buď vůle tvá,“ prozrazuje na konci našeho setkání svůj pohled na život kněz. Zároveň přiznává, že má ve své farnosti mnoho přátel a lidí blízkých jeho srdci.

Autor a foto: Lenka Fojtíková

Doporučujeme

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*