Před pár dny se na internetu objevilo obří rudé srdce v polích poblíž nedaleké vesnice, uměle vytvořené místním zemědělcem obsékáním rozlehlé louky s kvetoucím mákem polním. Oblast je známá jako Moravské Toskánsko, a tak se hned kolem zveřejnění neobvyklých fotografií rozvířila široká diskuze. Zaznamenal jsem příspěvky obdivné i ty, které čin místního „umělce“ označovaly za nepřístojný kýč. Ani mně se tento počin, v té bohem políbené krajině, nelíbil. Na první dobrou působil obraz velkého červeného srdce tvrdě. Chyběl jakýkoliv náznak romantické nálady! Byť osazen mezi pásy travin s ovocnými stromy, ztratila se osobitost krajiny. Dával jsem za pravdu spíše kritikům…
Přitom pole s právě rozkvetlými máky dovede vykouzlit krásnou přírodní scenerii i bez zásahu pána tvorstva. Přesvědčit se o tom bylo možné cestou do polí přímo za domy naší vesnice. V ranním slunci zářily sytě rudé květy máku mezi dozrávajícími zelenými pásy obilí před záštitou vinohradů jinak, než o pár dnů později v ranních mlhách po delším, krajině vláhu přinášejícím dešti a teplé noci.
Barevné obrazy pozdního jara přímo lákaly opustit asfalt, přejít do prachu vedlejší hliněné cesty, v níž zůstaly otisky naší přítomnosti a vrhnout se po pás do té rozmanité krásy! Nechat se jí pohltit! Stát se její součástí, splynout s ní a zhluboka dýchat tu osvěžující sílu a podmanivost hojnou úrodu slibující půdy. Dech beroucí jaro přineslo stejné množství krás a barevných rozmanitostí jako malířská paleta vzdáleného podzimu. Stačilo se jen zastavit, trošku zvolnit denní koloběh, nebát se postát na okraji pole ve stínu trnek a tiše se dívat. Nebo – ještě lépe! – brouzdat se bosou nohou hlínou staré cesty…
Nedávno jsem procházel úzkou uličkou mezi domy, které se pro dříve zde vysázené krásné a po celý rok kvetoucí červené růže říkalo Růžová. Po úpravách pracovníky obce byly z důvodů velké námahy při údržbě keře královny květin vytrhány a ulička znova osázena. Místo nyní krášlí fialová levandule korunkatá, za okraji i zářící noblesní koule, plody smetánky lékařské, na protější straně keře brslenu.
Časy, a s nimi i naše okolí se mění, ne vždy však k lepšímu! Na úvrati a mezi polní cesty kdysi k radosti všech nádherně zářily jarní květy. Po létech je zde šeď betonu, asfaltu i plotů nových domů. Krása zmizela v nenávratnu! Nedávno jsem se vracel domů po betonovém chodníku. Vzpomínal jsem, jak na stejném místě dříve vedla pod rozkvetlými stromy úzká klikatá pěšina, lemovaná zelení nevysoké trávy. Zastavil jsem své kroky a zrakem tvořil dávnou linii zabetonované stezky, hýčkajíc ve své mysli ten příjemný pocit propojení stromů, pásů trávy a v dál k domovině ubíhající stuhy cestičky.
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář