V časech, kdy plné regály v rozměrných supermarketech, stojících u vjezdu do každého města, nabízejí v potravinovém oddělení v zimě v létě vše, na co jen si našinec vzpomene, exotickým ovocem a zeleninou vypěstovanou v obřích pěstírnách počínaje a pečivem, pitím a sladkostmi konče, v těch časech zapomínáme, že i naše dvory a což teprve humna nabízejí překrásné a chutné plody.
A právě v zahrádkářských koloniích, v našich zahradách nebo na záhumenkách na prázdninách pobývající děti zažijí nevšední a nečekanou radost z vzácných pokladů supermarketu naší domoviny.
Není tomu tak dávno, co jsme s vnoučky a babičkou sklízeli na louce seno pro domácí chov králíků, okurky, česnek, rajčátka či cibuli, chutnali hrachůvky nebo na půdu ukládali nové zrní pro slepice, a již v prachu z tvrdé a sluncem prohřáté půdy vyhrabáváme první dozrálé odrůdy brambor, jimž na Moravě říkáme erteple. Název zůstal dětem, pomáhajícím nám při sběru, utajen. „Dědo“, volá na mne od právě vyoraných plodů vnučka, „ty znáš všechno! Proč bramborám říkáš tak divně – erteple?“ Přemítám a ve své hlavě jako v archivu počítače sbírám informace k zvídavému dotazu. „Víš, je to z jejich pojmenování v němčině, kde se jim říká Erdapfel, což v překladu znamená zemské jablko. Ale ani brambory nejsou české slovo“, doplňuji. „Jejich název vznikl od pojmenování německé země Braniborsko, odkud se k nám v 18. a 19. století tato nová plodina ve velkém šířila.“
Zemská jablka přišla vnučkám vhod při večerním posezení u krbu na terase. Starší dívka rozhodla: „Proč baštit cizí brambůrky z obchodňáku, když si můžeme připravit krásné opékané lupínky sami.“ Ohýnek již vesele plápolal do večerní tmy, když děvčata zkušeně připravovala tenké plátky syrových brambor, které nad ohništěm, zabaleny v alobalu, dozrály v chutnou a jimi oblíbenou dobrotu!
V dalších dnech jsme s dětmi během jejich prázdninového výsadku u nás trhali meruňky, z nichž jejich babička uvařila sladkou pochoutku v podobě marmelády, i sladkotrpké višně. Ty jsem zase já zneužil k výrobě osvěžujícího a dětem nedostupného višňáku. Trpělivost dětí velmi a na jedničku vyzkoušel také sběr okurek nebo stovek střapců kuliček červeného rybízu, jejichž trhání nám dalo hodně zabrat a i z nich společně s babičkou vyrobily další vynikající pochoutku v podobě rybízového džemu. Jen pro jahody a maliny musely děti s babičkou do obchodu. Domácí vlivem sucha a tepla nedozrály…
Jednoho rána dům provoněla vůně škvařeného sádla. Z pelíšků vylákala dětskou drobotinu. Na stole vedle čerstvého, ještě teplého, voňavého chleba a okurek kvašáků, které děti neochutnaly, se na talíři vršily další dobroty domácího supermarketu. Vůni zde rozdávaly čerstvé kachní škvarky s restovanými játry. Božská to pochoutka, na níž si smlsly hned po ránu se mnou i vnoučci… Pochválen buď domov!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář