S březnovými dny přichází svítání mnohem dříve než v měsících zimních. Za rozbřesku zimní ticho ožívá typickými zvuky jarní přírody. Den vítají v dosud listí prostých korunách stromů a keřů zpívající ptáci, ale hlavně, ze dvorů se za časného rozbřesku vícenásobně ozývá veselé kokrhání kohoutů. Někomu vadí a ruší ho při posledních okamžicích příjemného spánku, jiní kohoutí oznam příchodu nového dne vítají. Patřím ke skupině těch druhých a těším se na další část svého života…
Jitřní kohoutí kokrhání se po ránu ozývají z několika stran, jakoby svými oznamy jednotliví opeřenci dávaly jiným zprávu. Svou kohoutí árií zazpívá jeden, po chvíli mu odpovídá z nedalekého dvora druhý, po něm třetí, pak někdy kokrhá opět první, odpovídá vzdálený čtvrtý. Výrazný kohoutí hlahol se nese nad dvory a zahradami, nad probouzející se krajinou a volá vše živé do vstávání…
Kohouti na dvůr patří, stejně jako v minulosti patřili nejen do domácí kuchyně, ale byli i významnou součástí selského života. Svobodní chlapci na výraz svého postavení zdobili své širúchy dvěma dlouhými kohoutími kosárky. Kohoutí polévka i maso se podávalo mezi hlavními pokrmy při svatebním veselí, silný kohoutí vývar nosily kmotřenky do kúta šestinedělce. Při svatební hostině se zpívalo: „Kokrhaj kohútku, kokrhaj vesele, nevěsta je smutná, ať sa nám zasměje! Jak já mám kokrhat, dyž su uvařený, na svatebním stole mám byt rozkrájený!“ Kohoutí hlava byla symbolem síly a plodnosti. Pro ženicha ji připravily kuchařky, umně ji na talíři upevnily, vyzdobily a doplnily masem i zeleninou. Před ženicha talíř postavil starší mládenec se slovy: „Tady máš kohouta i petržel, aby ti dlúho vydržel!“
Nedávno zažilo hejno sousedových slepic tragickou kohoutí story. Hospodyně se rozhodla pořídit k starému ptáku mladého! Neduživému kohoutímu kmetu se na výpomoc dostal mladý rozšafný opeřenec. Byť byl ještě kohoutí jinoch, již si hrdě vykračoval mezi slepicemi a staršímu brachovi dával okázale najevo své postavení. Dovolil si však stále častěji i na hospodyni. Ta se mu snažila ukázat, kdo je pánem nad tvory na dvorku, ale mladý kohoutí princ na to nedbal! Nepomohl výchovný výprask metlou, ani dočasná ztráta peří na dlouhém krku. Když z něj vyrostl krásný tvor, pyšnící se dlouhými kosárky, přerostla nezbytnou mez i jeho drzost. Jeho dny byly sečteny poté, co drsně atakovat starší z vnuček hospodyně! Oba domácí ptáci svorně skončili svou životní pouť v polévkovém hrnci…
Po několika dnech bez ranního kokrhání hejno smutnících slepic opět rozveselil nový frajer. Hejno slepic ovládl krásně vybarvený kohout, jejich nový pán a ochránce. Na rozdíl od předchozích je hodný, a tak na dvorku zavládl ku spokojenosti domácích opět klid a pořádek a ochrana slepiček. To když nad zahrady znenadání zavítá lovec z nedalekých lesů, zatoulaný bystrozraký a hbitý luňák červený…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář