Nedávno se na mne obrátil kamarád, kovaný folklorista, milovník dobrého vínka a vášnivý sběratel zajímavostí spojených se zašlými časy. Pomocí svých všetečných dotazů sesbíral již z našich pamětí a vzpomínek kde co. Jeho poslední dotazovací atak byl: „Co jste jako kluci nosili po kapsách?“.
Dotaz jsem z počátku ignoroval, co taky s takovou vzpomínkou! Dětství dávno kdesi, mládí jakbysmet, za životem zaměstnaného dospěláka jsem zavřel dveře před léty a penzista jsem na plný a krásný úvazek! Co s tím, co jsem jako kluk nosil s sebou na chlapecké hrátky v parku, v nedalekém lese, na hřiště nebo na pastvě hus!? Ale… Nakonec jsem podlehl a zavzpomínal.
Naše vytahané tepláky nebo kraťasy měly vždy hluboké kapsy, které skrývaly řadu pokladů. Kluk bez ostrého nože jako by nebyl! Nevelký, lehký, ale kvalitní kapesní nožík, nejlépe s menší a větší čepelí, nosil při sobě každý chlap. Byl potřeba k uřezání vybraného prutu, k odstranění větévek i kůry, k jeho zaostření, k pokrajování ovoce, okurky, k čištění ulovené ryby před jejím opékáním. Každodenně jsme s ním hráli školku a při ní jsme jej bez oddechu vrhali různými způsoby proti travnatému pažitu.
V partě musel alespoň jeden z nás mít s sebou hrací karty. Buď pikety nebo indiánské kvarteto. Byť nás, menší kluky s kartami v rukou viděli rodiče neradi, mastit karty někde v zákoutí byla dobrá a vítaná zábava. Nehráli jsme o peníze! Jen někdy třeba o sirky. Ty byly také jednou z dalších nezbytností kluka. Ohníčky jsme zapalovali všude možně! Na břehu potoka anebo rybníka, na lesní písčité cestě, v brázdě na poli nebo na úvrati strniště, v rohu hliněného plácku. Všude tam, kde bylo něco k hoření a tehdy, když jsme měli chuť na opékané brambory, jablka nebo kukuřičné klásky.
V kapse nesměl chybět ani kapesník. Sloužil nejen k smrkání, ale často byl vítaným pomocníkem při drobném úrazu. V děravých teniskách jsme měli často rozbitý palec, sedranou kůži při běhání na boso nebo různě pořezaný prst a kapesník pomohl při ovázání zraněného a bolavého místa.
Další věci jsme již nenosili po kapsách, ale v malé plátěné brašně s popruhem přes rameno. Tato nevelká torna ukrývala míč tenisák, kus provázku pro všechny případy, ve větší papírové krabičce několik skleněnek nebo hliněných kuliček pro hru hazard. Pro hru čára drobný peníz, který jsme někdy utratili za nanuk v hodnotě jedné koruny! A sichrhajcku! Velký zapínací špendlík, mimo jiná možná využití k sepnutí pravé nohavice při jízdě na kole. Některý z nás nosil také universální klíč bošák k drzému nastartování traktoru a udici pytlačku – háček na dlouhém pevném vlasci.
V kapsách či mošně jsme nikdy neměli klíče od domu! Jednak se vrata nikdy nezamykala, ale zavírala dřevěnou západkou, ale my, páni kluci, domů rozhodně chodili lezením přes dřevěný šprlený plot!!!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář