Toho říjnového rána, kdy nad noční krajinou opět proletěla kometa, se teploměr přiblížil bodu mrazu a vycházející slunce tvořilo na obloze síť červánků. Stávalo se mi těžce. Večerní pitka spojená s hojným koštem nedávno vypálených pálenek různého rodu na sebe dávala i po tvrdém spánku vědět. Blbá nálada, jitřní červánky i mrazivý dech probouzejícího se dne nebyly předzvěstí hezkého jitra…
A k tomu, ani moje dnešní noc nebyla příjemná. Nedávno jsem se začetl do obsáhlého třídílného románu z dob povstání uherského Štěpána Bočkaje na počátku 17. věku a večerním pitím zmožená mysl vnesla do těžkých snů obrazy v knize popsaných válečných útrap, předznamenávající hrůzy blížící se války Třicetileté! Hordy krutých Bočkajovců řádili zrána 1. května 1605 také v našem kraji a zničili i naši tehdejší dědinu, a tak jsem zvědav, zdali romanopisec znal a do knihy vnesl i tuto neblahou část historie Moravy. Neklidný spánek ukončilo až červánkové a studené ráno!
Posilněn kávou jsem vyšel na dvůr, kde mne vítali na sluníčku se vyhřívající domácí mazlíčci, totiž kočky Čertík a Santa. Zpočátku příliš nedbaly mého příchodu. Jejich vítací ceremoniál a kočičí projevy náklonnosti se dostavily o chvíli později při rozdělování ranních pochoutek. V zahradě můj zrak sklouzl z modravé oblohy, pod níž se na staré jabloni na mne usmíval poslední zcela červený plod, na sluncem prozářený plot. Vinul se po něm krvavě zbarvený loubinec popínavý, po našem nazývaný psí víno. Mám rád nevšední podzimní pestrobarevnou podívanou, kontrast červené, zelené, žluté i hnědé barvy, a tak jsem se oddával delšímu zasnění nad tou jitřní nádherou sklizených a opuštěných zahrad.
Mezitím se u plotu hlásily o svůj ranní příděl krmení naše slepice. Pohlédl jsem tím směrem a průhledem v keřích lísky obecné jsem zahlédl na zemi v sousedově zahradě pod vzrostlou meruňkou, která dodala kvalitní ovoce pro jeden z včera koštovaných moků, hodující káni rousnou. Vznešeně se skláněla nad trsy peří a požírala svou dnešní snídani. Brzy po ránu ulovila jednu ze sousedových volně po zahradě pobíhajících a pasoucích se slepic. Zaregistrovala můj příchod a hned se plavně vznesla od nebohé kořisti, zanechajíc nebožku slepici na zemi a s tichým šustěním křídel zmizela, zahrady a ploty kopírujícím nevysokým letem, směrem k blízkému lesu. V ranní rose u brázdy vedle trávníku zůstal po dravcově hostině jen shluk škubaného peří a poslední zbytky nosnice. Pohlédl jsem na naše nepočetné hejno hladových slepic a rychle je přepočítal! Byly všechny a navíc jsou hnědé, na rozdíl od jejich dravcem zmařené sousedovic družky. Nasypal jsem jim krmení a pozornost jsem věnoval též svým králíkům. To již zbytky ubité slepice objevil sousedův domácí hlídač a se štěkotem pelášil ke dvoru ohlásit vše svému, právě do zahrady přicházejícímu páníčkovi. Začínal nový den…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář