Běží první dekáda posledního měsíce roku. Pole, zahrady, sady i vinice osiřely, pracovní aktivity se ve velké míře přenesly do tepla dílen, komor nebo sklepů. Ranní mrazík pravidelně ostříbří námrazou stále ještě zelená stébla trávy i hroudy čerstvě zoraných brázd. Hospodáři i přes v chladném počasí dokončují na polích a v zahradách poslední nezbytné práce a připravují půdu k odpočinku…
I já se vydal s rýčem a vidlemi do humna. Moje velitelka zavelela, její přání bylo třeba splnit a dokončit rytí opuštěné zahrady, kterou vedle barvami zářící okrasné kapusty zdobily hromádky hnoje, nedávno sem vyvezené. Kromě nezbytného pracovního nářadí jsem si vzal s sebou i další pomocníky. Opodál zeleným hnojením porostlé půdy mne čekala v termosce teplá káva a sklenice kvalitní, nedávno vypálené slivovičky z letošní, s výjimkou meruněk nadmíru úrodné sklizně ovoce. Už dlouho kraj nepamatuje tak bohatou úrodu nejrůznějších letních plodů i podzimních jablek, hrušek nebo trnek. Pod jejich tíhou se větve stromů nepodepřeny ve velkém počtu lámaly, ale i tak se po vypálení majče všechny demižóny zaplnily kvalitním mokem. Ve sklepích tím máme hojnost chutí pro radost i zdraví…
Zbožným pozdravem: „S Boží pomocí do toho, půl je hotovo!“, který vždy pronášela před prací moje stařenka, ovšem bez jejího nezbytného pokřižování, zato však s plivnutím do dlaní po způsobu starých hospodářů, jsem zahájil rytí určených částí zahrady. Kyprá půda se lehce podvolovala vůli těžkého rýče a tvořila přede mnou kyprou, čerstvě zrytou plochu. Do úhledné a rovné vyhloubené rýhy tak, jak nás žáky neposedné k tomu kdysi předávno – už před šesti dekádami – vedl na školní zahradě učitel, jsem vidlemi hrnul čerstvý hnůj a tuto nálož nových živin opakovaně zarýval další a další vrstvou hlíny.
Mé snažení z výšky již bezlisté staré trnky sledovala sněhobílá kočka Santa a za plotem zase na ni dorážel sousedův oříšek. „Pomáli, pomáli, ať se neztrháš!“, volá ze své, již na zimu orbou připravené zahrady soused, a přidává pozvánku: „Poď na štamprlku! Odpočiň si!“ Přijímám jeho nabídku, a při tom vzpomínám na dávné doby, kdy za mnou do humna pravidelně přicházela s odlivnou a sklenkou domácí kořalky naše téměř osmdesátiletá stařenka. Malými krůčky pomalu šukala po chodníku ze své jizby. Nikdy nezapomněla přijít a povzbudit mne v pracovním úsilí! Byla to přece pozorná hospodyně!
Se sousedem koštujeme v jeho nevelkém přístřešku domácí kořalku vypálenou z jablek a mudrujeme nad životem. „Víš, že gynekologa potřebují ženy, urologa zase muži a ostatní patří psychologovi!?“, zakončuji naši krátkou diskuzi nad názory ohledně zmatků v počtu pohlaví… Práce stojí, stejně jako rýč zabodnutý u poslední zryté rýhy a vidle u kopky hnoje. Obracím do sebe třetí štamprlku sousedova životabudiče, vracím se k nářadí a plivnutím do dlaní startuji další část svého pracovního nasazení…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář