V klidu naší zahrady jsem pomalu, zrnko za zrnkem pojídal sladké plody z domácí vinice, obdivoval barevnou jedinečnost okrasné květiny jiřiny Georginy a přemítal, co vhodného sepsat před volebním víkendem. Žhavá politická témata a vyhrocené dišputace zájemců o sněmovní lavice, potažmo o vládní křesla, i jejich příznivců či odpůrců se na nás právě denně valí ze všech stran. I v útěšném a duchovním prostředí kostelů zazněl apel na věřící, jak volit! A tak volebních témat mám plnou hlavu a otázek ještě víc! Ale rozhodl jsem se psát bez předvolebních vášní! Což třeba o domácích mňoucích, kteří právě vedle mne spokojeně předou a dělají mně milou společnost!
Stejně jako lidské, i jejich kočičí životní osudy jsou někdy vzrušující. Nejstarší kocour má jméno Tulík. Jako malé kotě přišel neznámo odkud a už u nás zůstal. Dnes má přes sedm let a je to rozvážný kocouří kmet. Nikam se nehoní, rád odpočívá a tulí se k dětem. Čtyři, pět let po něm se do zahrady zatoulala čtveřice roztomilých kočičích kuliček. Vnoučci si je hned oblíbili a pojmenovali je svými jmény. Celé léto s nimi byla velká zábava a hodně veselí. Jejich popsané a v mé knize vydané příběhy, doplněné momentkami her rozverných kočičích mláďat, byly u nás dětským hitem předloňských Vánoc. To již kočičí kluci Bertík i Vojtík žili v jiných domácnostech. Rozvážný mourek Bertík zmizel smutnícím dětem z očí jako první. Od té doby o něm nevíme. Podobně i Vojtík, nezbedný a nezkrotný kocourek byl pro svůj strach z lidí po roce novými domácími propuštěn z péče a snad žije někde v polích. Nejkratší životní osud měla nejveselejší a nejodvážnější Majda, která zůstala u nás s Tulíkem. Po zimě se jednou vydala do polí za plotem a k velkému smutku dětí se už nikdy neukázala!!! Rozverná Tánička přešla do rodiny našeho syna. Poměrně brzy z jara nečekaně přivedla na svět čtyři koťátka, z nichž tři byla sněhově bílá! Vychovala je, ale nepozornost na silnici ji stála život… Koťata zůstala a dál vesele společně skotačila nedaleko jejího kočičího hrobečku, pietně udržovaného vnoučky. Vedle Tulíka mně právě dělá společnost její kočičí vnuk – sněhobílý Santa.
Zatím nejmladší z rodu kočky domácí je další nalezenec – Čertík. Děti jej stejně jako kdysi Tulíka hned přijaly do party. Společně se Santou tato zvířecí trojice se mnou sdílí všechny domácí chvíle. Bohulibě polehává nedaleko mne, pozoruje mě a je ráda za každé pohlazení i předložené sousto! Dovede se však o sebe postarat i sama. Tu někdo z ní přinese myšku, jindy se zase chlubí uloveným krtkem, bohužel i neopatrným ptáčkem. Hlavně Čertík dovedně šplhá až do větvoví korun ovocných stromů! Jejich nejoblíbenějším místem je na půdě uložené seno, na němž rádi pospávají, pokud se tedy s nimi nehrají naši vnuci a vnučky. Děti totiž nemají naše starosti, komu to správně pro budoucnost hodit…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář