„Ne, nemusím! Já už ho vidím!!! Jéééé…!“, končí interesantní vánoční reklama, nedílná televizní součást adventu a Vánoc. Velmi dobře ji vnímají i nejmenší děti. Právě s nimi jsem ji sledoval…
„Dědečku, jaké to bývalo, když byls malý?“, vyzvídala vnučka. „Jako chlapec školou povinný mám s adventním časem spojena především tichá zimní rána. Tehdy bývalo i v nížinách jižní Moravy dostatek sněhu a po mrazivých nocích bylo dost nové pokrývky i navátých závějí. Společně s rodiči jsem vstával ještě za hluboké noci, kolem páté hodiny ranní! Po snídani jsem s velkou lopatou vyrazil do temných a studených ulic, abych prohrnul v hlubokém sněhu tetičkám a strýčkům úzké chodníčky až k našemu kostelíčku stojícímu na návrší s parkem. Kolem byla tma a krásné, nebeské ticho. Vložky se snášely v hustých chuchvalcích k zemi a ulicemi se již ke kostelu pomalu trousily první hospodyně, zabalené do teplých vlňáků. Za chvíli za nimi spěchali oblečeni v hubertusech s beranicemi na hlavách i mnozí strýčci. V chrámových prostorách při mši svaté zvané roráty chlad útočil na všechny. O to víc nahlas jsme s ostatními ministranty zpívali úvodní chorál Rosu dejte nebesa! Z teplého dechu se nám tvořila před ústy jemná mlha, ale radostný zpěv nás zahříval…“
V dětství nás rodiče vedli k náboženství. Pravidelně jsme chodili na roráty do mrazem prolezlého kostela, dodržovali jsme střídmost v jídle i zábavě a ve svém dětském světě očekávali Štědrý den a Ježíška. Věřili jsme i na zlaté prasátko! Pravda, užívali jsme si na sáních sněhu i radovánek na zamrzlém rybníce, ale adventní čas a příprava na příchod Spasitele měly neměnný řád.
„Vrcholem čtyřtýdenního očekávání byl vůní jehličí provoněný obývací pokoj s nazdobeným stromkem, s hořícími svíčkami a prskavkami, zpěv vánočních koled, nefalšovaná dětská radost z dárků a místo televize povídání u papírového betlému s jesličkami“, končím své vyprávění zvědavým vnoučkům.
Ti mají dnes všechno jinak. Štědrý den vnímají již jen jako jeden z řady svátečních dnů každého roku. Pokoru nahradila přemíra všeho a bohatě vystrojený sváteční stůl! Skromnost zase hojnost dárků, třpyt ozdob, vánoční televizní program a v obchodních centrech jako perpetum mobile stále dokola znějící vánoční hudba. Radost z narození Spasitele se z té přemíry všeho bohužel zcela vytratila…
Osobně se proto raději vracím do dávné minulosti. Třeba k textům, které o moravských dětech v roce 1888 vydal František Bartoš v knize Naše děti: „Když uhodí mrazy, pastva přestane a nastane i našim kravařům choditi do školy. Než i nevlídná zima poskytuje dosti zábavy na ledě a na sáňkách. Doma pak v zatopené jizbě nastaly přástky, s nimiž se do stavení přistěhovaly pohádky, písně a kroniky. Přišel čas adventní s roráty a veselé svátky vánoční se štědrými koledami“, předčítám dětem z knihy.
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář