Letošní nebývale mrazivá zima se usadila v naší zemi hned po svátku Zjevení Páně, při kterém si křesťané 6. ledna připomněli příchod a klanění mudrců z východu očekávanému Mesiáši všech národů světa. V lidovém výročním kalendáři začíná tímto dnem masopust. Po zklidnění adventním tolik vítaná doba uvolnění, zábavy, svateb i domácích zabíjaček a s nimi spojený čas hojnosti. Od nepaměti je to doba plesů a bálů, při nichž se lidé v bohatě vyzdobených sálech veselí a baví tancem.
Právě na ono krásné období mládí jsme nad starými fotografiemi vzpomínali v teple domova s mojí paní. „Životem jsme se společně nejen prošli, ale doslova protančili. Záliba v tancování nás svedla k sobě, s tancem jsme poznali kus Evropy a doslova procestovali celou naši krásnou zem. Tanec a společná záliba v něm kultivoval náš vztah, společný život i lásku“, letí mně hlavou krásné vyznání.
Právě skupinová fotografie tanečnic a tanečníků nás vrátila o půl století zpátky do časů našeho dospívání. Základní společenské tance polku a valčík jsme se naučili již na konci základní školy a nezbytný taneční repertoár o tance další, včetně moderních, jsme pak rozšířili v několika společně absolvovaných tanečních kursech. Záhy na to jsme pronikli i do tajů a podmanivosti tanců lidových! „Náš tehdejší svět, to byly přes týden středoškolské lavice a studium a o víkendech pak nejrůznější taneční příležitosti – zkoušky, plesy a zábavy, častá vystoupení“, doplňuji naše vzpomínky na mládí.
Masopustní období v čase našeho zrání, to byly série sobotních večerů a nocí prožitých na tanečním parketu vesnických sálů. V kolektivu stejně naladěných děvčat a chlapců jsme nesčetněkrát otevírali v nádherně vyšňořených hospodských sálech polonézou nebo různými druhy besed spolkové plesy. „Zvali nás myslivci, hasiči, lidovci, zahrádkáři, sportovci i družstevníci“, přidala se vzpomínkami má žena. „Děvčata oděna v nádherných róbách, kluci v tmavých oblecích, jindy nastrójeni v našich krásných jihokyjovských krojích jsme s nadšením možným jenom u mladých, tancem posedlých lidí, doslova plavali, lehce se vznášeli na nevelkém parketu a předváděli secvičené taneční obrazy. Zářili jsme štěstím! Žhnuli radostí, láskou k sobě i k našim krásným tancům a hudbě.“
Byť to vše odnes čas, známé, neopakovatelné a společensky nezbytné „Smím prosit!?“, doplněné lehkou úklonou a podáním ruky, vyvolává u mne lehké mrazení na zádech dodnes. Po něm se mladý muž, podmaněný a očarovaný okamžikem závazné žádosti o tanec, stal jakoby lusknutím prstů nebo mávnutím kouzelného proutku gentlemanem a nositelem slušného, pěkného vystupování. Hrubou mluvu nahradila uhlazená konverzace. Mladickou nemotornost, ladné taneční pohyby a držení těla. Nebylo možné jinak! Silné společenské konvence, předávané z generace na generaci, to žádaly!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář