KOMENTÁŘ: Případ Aberl aneb politická kultura ze Srbské a „po srbsku“

Současný stadion Zbrojovky na Srbské působí jako provizorium z některé nižší balkánské ligy. Mnohem horší ale je, že podobně vypadá i politika kolem jeho náhrady. Tomáš Aberl tvrdí, že chce stadion Za Lužánkami. Jenže už mu to nevěří skoro nikdo. Klub se proti jeho postupu veřejně ohrazuje a i hrstka věrných ho hájí tím, že stadion vlastně Za Lužánkami stát nemá. O Aberlově politické odpovědnosti se přesto téměř nemluví.

Stadion na Srbské není vyloženě ruinou. Je něčím horším: trvalým provizoriem. Vždy se na něm opraví jen tolik, aby ještě chvíli vydržel. Přidají se světla, turnikety, sedačky nebo další kus zázemí a znovu se prohlásí, že nyní už alespoň dočasně vyhovuje.

Tato dočasnost trvá již čtvrt století.

Možná právě proto je Srbská tak přesným obrazem brněnské politiky kolem nového stadionu. Také se stále něco upravuje, doplňuje a prověřuje. Přibývají posudky, jednání, analýzy a videa. Nikdy se ale nedojde do okamžiku, kdy by někdo převzal odpovědnost a řekl: toto je výsledek mé práce.

Politika trvalého provizoria

Když se řekne balkánská politická kultura, nemělo by to být chápáno jako urážka obyvatel Balkánu. Balkán není synonymem hlouposti ani zaostalosti. Je to ale prostor, kde si lidé zvykli na politiku silných osobností, slabé osobní odpovědnosti a institucí, za které lze v případě potřeby schovat téměř všechno.

Politik něco slíbí, ale slib není závazek. Je to pouze vyjádření platné v okamžiku, kdy bylo proneseno. Když se později ukáže, že věc nefunguje, nikdy za to nemůže konkrétní člověk. Může za to úřad, předpis, ministerstvo, opozice, posudek nebo okolnosti.

Funkce se neopouští kvůli neúspěchu. Funkce se drží, dokud ji člověku nevezme vlastní strana, soud nebo policie.

Česká republika má mnohem silnější instituce než většina balkánských zemí. Jsme členy Evropské unie i NATO, máme svobodné volby a nezávislá média. V politickém chování se však tento východní návyk objevuje znovu a znovu.

Případ Tomáše Aberla je jeho čistou ukázkou.

Radní, kterému nevěří ani jeho věrní

Aberl jako radní pro sport opakovaně říká, že stadion Za Lužánkami chce. Jenže lidé už jeho slova neposuzují podle toho, co říká, ale podle toho, co předpokládají, že udělá.

Každá jeho nová zpráva o stadionu proto vyvolává podezření, že se objevila další překážka. Pozemky, demolice, cena, znalecký posudek, výška, Planýrka a Ministerstvo kultury. Jednotlivé problémy mohou být samy o sobě skutečné. Jejich výsledkem je ale pokaždé totéž: zatím se nerozhodne.

Když Aberl oznámil, že Ministerstvo kultury údajně nepovolí stadion vysoký 37 metrů, generální manažer Zbrojovky Jan Mynář se proti jeho postupu veřejně ohradil. Podle něj radní porušil dohodu mezi klubem a Radou města Brna o společné komunikaci a předběžné vyjádření k objemovému nákresu představil jako hotovou věc.

Pro účely tohoto komentáře není nutné znovu rozebírat každý dokument a každou pravomoc jednotlivých úřadů. Podstatnější je něco jiného: hlavní partner města veřejně nevěří způsobu, jakým radní průběh jednání popsal.

A nevěří mu ani veřejnost.

Nejvýmluvnější nejsou jeho odpůrci. Ti mají názor dávno hotový. Zajímavější je malá skupina lidí, která se Aberla ještě zastává. Ani ta ale většinou netvrdí, že radní stadion Za Lužánkami skutečně prosadí. Její obhajoba zní spíše tak, že stadion v této lokalitě být nemusí, může stát na výstavišti nebo někde jinde.

Jinými slovy: nevěří mu ani oni. Pouze považují za správné to, z čeho jej jeho kritici obviňují.

Odpůrci říkají, že Aberl stadion Za Lužánkami blokuje. Jeho obhájci odpovídají, že by stejně měl stát jinde. V celé debatě téměř chybí člověk, který by řekl: Aberl skutečně pracuje na tom, aby stadion Za Lužánkami vznikl, a já mu věřím, že to dokáže.

To je pro politika naprostý rozklad důvěry.

Dvě možnosti, obě špatné

Buď Tomáš Aberl stadion Za Lužánkami skutečně chce. Potom je ale při jeho prosazování tak neúspěšný, že veřejnost považuje jeho podporu projektu za pouhou zástěrku.

Politik nemusí být usvědčen ze lži, aby byl nucen přijmout odpovědnost. Někdy úplně stačí, že už není schopen svou funkci věrohodně vykonávat. Radní pro sport, kterému veřejnost ani investor nevěří, že chce prosadit největší sportovní projekt ve městě, má vážný problém bez ohledu na své skutečné úmysly.

Nebo stadion Za Lužánkami nechce. Potom téměř rok udržuje investora v přesvědčení, že město o projekt vážně usiluje. Investor mezitím vynakládá peníze na právníky, zaměstnance, studie a přípravu nabídky.

Takové jednání by neposílalo špatnou zprávu jen Zbrojovce. Ukazovalo by všem dalším investorům, že ani veřejná prohlášení a formální řízení nezaručují, že město svůj záměr myslí vážně.

Existuje samozřejmě ještě třetí možnost. Ta je pro naši politickou kulturu možná nejtypičtější.

Aberl nemusí chtít stadion ani výslovně odmítnout, ani skutečně prosadit. Stačí zůstat uprostřed. Když vznikne, přihlásí se k němu. Když nevznikne, může za to Ministerstvo kultury, znalec, územní plán nebo příliš vysoká střecha.

To je politika „po srbsku“ ve své nejčistší podobě. Nejde o to rozhodnout. Jde o to přežít rozhodování bez osobní ztráty.

Nadávka jako náhražka odpovědnosti

Pod Aberlovými příspěvky se objevují stovky vulgárních komentářů. Lidé mu říkají lhář, škůdce nebo nepřítel Brna. Skutečný politický požadavek, aby kvůli ztrátě důvěry rezignoval na gesci sportu, ale téměř nezaznívá.

Nejspíš proto, že nikdo nevěří, že by rezignace mohla skutečně přijít.

Nadávka je výrazem bezmoci. Požadavek na odstoupení naopak předpokládá, že politická odpovědnost ještě něco znamená. Že člověk nemusí čekat na obvinění policií, ale může odejít také proto, že nezvládl svou práci nebo přišel o důvěru.

Tento reflex u nás téměř zmizel. Politik dostane vynadáno, několik dní počká a potom pokračuje dál. Ví totiž, že sprostý komentář jeho funkci neohrožuje.

V Srbsku lidé po tragédii v Novém Sadu dokázali ve velkém vyjít do ulic a požadovat odpovědnost státu. Přirovnání k Srbsku tak může být nakonec nespravedlivé především k samotným Srbům. V Brně máme silnější instituce, ale nespokojenost často uzavřeme rozzlobeným smajlíkem na Facebooku.

Politiku „po srbsku“ jsme si tedy vytvořili sami.

Odpovědnost nese i koalice

Aberl navíc není osamělým radním, kterého se jeho strana snaží uklidit. ODS a TOP 09 jej postavily na druhé místo společné kandidátky pro letošní komunální volby.

To je podstatná informace. Znamená to, že jeho setrvání ve vysoké politice není náhoda. Je to vědomé rozhodnutí obou stran.

Pokud je politik po ztrátě důvěry veřejnosti a otevřeném konfliktu s vedením Zbrojovky stále dvojkou kandidátky, koalice tím dává najevo, že jeho práci nepovažuje za důvod k zásadnímu politickému postihu.

Případ Aberl proto není pouze případem Aberla. Je také případem ODS a TOP 09. Ty se nemohou po volbách tvářit, že s jeho postupem nemají nic společného. Nabízejí jej voličům jako jednoho ze svých nejdůležitějších kandidátů.

Nechoď, Kamilo, s pány na led

Jedničkou kandidátky se stala nezávislá producentka a režisérka Kamila Zlatušková. Má představovat novou tvář, nový styl a novou energii. Hned za ní ale stojí člověk z dosavadního vedení města, jehož největší sportovní projekt skončil naprostou ztrátou důvěry.

Kdyby Karel Havlíček Borovský psal brněnskou verzi svého známého epigramu, zřejmě by mu stačil první verš: Nechoď, Kamilo, s pány na led.

Zbytek není potřeba přepisovat. Až stará sestava uklouzne, účet může zaplatit právě nová tvář v jejím čele.

Zlatušková by proto měla ještě před volbami říct, zda Aberlovu práci považuje za úspěšnou a zda by mu znovu svěřila brněnský sport. Jestli ano, přebírá za jeho postup část politické odpovědnosti. Jestli ne, měla by vysvětlit, proč je dvojkou její kandidátky.

Nemůže být zároveň symbolem změny a kulisou, za kterou se schová pokračování dosavadních poměrů.

Stadion na Srbské lze opravit nebo zbourat. Beton je jednoduchý materiál. Mnohem hůř se odstraňuje politický návyk, podle kterého může člověk ztratit důvěru veřejnosti i partnera, nezvládnout největší projekt svého resortu a jako odměnu dostat druhé místo na kandidátce.

Právě tento návyk je na celé kauze nejvíce „po srbsku“.

Ne proto, že politik selhal. Politici selhávají všude. Ale proto, že jeho selhání nemá žádný následek.

autor: ČŠ