Oslavy? Ne! Uctění památky mrtvých…

Každou významnou událost je třeba připomenout! Ale, ne všechny je třeba oslavovat! Osmdesáté výročí konce II. světové války v Evropě si však připomenutí zaslouží! Už jen kvůli nespočetným obětem v řadách bojujících stran a v řadách civilního obyvatelstva, bez ohledu na předválečné i další poválečné historické souvislosti. Přesně popsat důvody vzniku konfliktu i jeho vyznění je povinností nestranných historiků! Politici i širší veřejnost by se měli při vynášení svých závěrů mírnit…

Připomenutí konce válečného konfliktu nemá být oslavou! Má být výrazem našeho vztahu k vlastní minulosti, v níž období války sehrálo nešťastnou kapitolu. Připomenutí by mělo být součástí usmíření!

V mých vzpomínkách je jedna pozoruhodná příhoda: „V roce 1988 jsme se během uměleckého zájezdu folklorního souboru do Řecka na ostrově Kréta zúčastnili uctění památky padlých druhé světové války na památníku nedaleko Heraklionu. Spolu s představiteli města a mnoha místními občany jsme průvodem ústřední cestou vystoupali na menší návrší. Zde stály dva identické pomníky. Jeden připomínal padlé obránce ostrova – Kréťany a vojáky novozélandské brigády britské armády, druhý oběti na straně na ostrov útočících výsadků armády německé. Moc jsme nechápali, proč Kréťané bez despektu uctívali památku všech padlých. Ztrátu nenahraditelného lidského života totiž litovali stejně, na každém lidském životě jim záleželo! Drsní horalé neslavili, uctili památku zbytečně zmařených lidských životů!“ To se z našeho vnímání výročí osvobození a konce války jaksi vytratilo.

V současné snaze, vyhnout se uctění zemřelých z řad Rudé armády v konkrétní den osvobození, slavíme společně a jaksi neformálně a bez emocí Den vítězství, byť „světovou“ válku ještě čekalo zničující finále v podobě Hirošimy a Nagasaki! Osm desetiletí po konci války v Evropě by bylo snad již na místě v jeden zvolený den celosvětově vzpomenout památku a vzdát úctu všem II. světovou válkou zmařených životů! V ten den by mohly utichnout zbraně, lidé i politikové by měli ne slavit, ale sklonit hlavu k společné modlitbě a k tichému zamyšlení a uctění památky mrtvých. Dokážeme to nebo je to jen utopie a raději zažehneme nové spory, vydáme nové povely, zničíme nové miliony životů?

Jak výstižné je v této souvislosti poslední poselství papeže Františka, které zaznělo o velikonoční neděli, den před jeho skonem: „Mír není možný bez skutečného odzbrojení. Potřeba, kterou musí každý národ zajistit pro svou vlastní obranu, nemůže být přeměněna ve všeobecný závod ve vyzbrojení. Vyzývám všechny lidi na světě, kteří mají politickou odpovědnost, aby nepodléhali logice strachu, ale aby využili dostupné zdroje na pomoc potřebným, na boj proti hladu a na rozvoj. To jsou zbraně pokoje. Ty, budují budoucnost, místo aby rozsévaly smrt.“ Moudrá slova, moudrého Otce!!!

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.