POSTŘEH: Stavební úřady na obce a kraje nepatří

Právník a publicista Jiří Němec mě na stránkách Práva před časem zaujal chválou našeho krajského zřízení. Jeho hlavní výhodu spatřoval v tom, že si na něj už všichni zvykli. Nijak se přitom nezabýval otázkou, proč toto krajské zřízení nijak nepřispělo k mocenské a správní decentralizaci státu, kvůli čemuž bylo zřízeno, ale naopak jeho ekonomický a kulturní centralismus, zděděný po totalitním režimu, upevnilo. Při čtení jeho článků je tedy třeba zbystřit.

V pátečním Právu se pan Němec v článku Stavební úřady patří na obce a kraje zabývá novým stavebním zákonem, chválí odklad jeho účinnosti a jeho zamýšlenou revizi, protože tak jak byl v loňském roce schválen, by „pokoutně“ likvidoval spojený model a ohrožoval by základní princip veřejné správy, že má být a konat co nejblíž projednávané věci a občanovi. Opět mu uniká podstata.

Především, spojený model veřejné správy je model špatný. To potvrdily i vládní materiály. Není tedy třeba se obávat jeho likvidace, ale naopak ji vítat. Jde o organizačního a institucionálního „kočkopsa“, kdy výkon státní správy nepatřičně ovládají politické orgány územních samospráv. Tato skrytá politizace státní správy pak přispívá – jak konstatovala i důvodová zpráva k novému stavebnímu zákonu – ke korupčnímu a klientelistickému prostředí při jejím výkonu. To panu Němcovi uniká.

Státní správa není samospráva

Pokud jde o představu, že veřejná správa má být a konat co nejblíže projednávané věci a občanovi, to je obecně pravda. Je zde ale potíž s tím pojmem „veřejná správa“. Skrývá totiž v sobě další dva velmi rozlišné pojmy: státní správa a územní samospráva. Který měl pan Němec na mysli? Státní správu nelze bez rizika korupce a klientelismu přiblížit věci a lidem tím, že ji necháme provádět samosprávné orgány obcí a krajů. To lze bez tohoto rizika učinit jen prostorovým rozmístěním co největšího počtu odpolitizovaných stavebních úřadů, jak to ovšem dovolí rozpočtové možnosti státu a efektivita jejich správních činností.

Lze pak ještě také stavební věci úplně vyjmout z působnosti státní správy a předat je územním samosprávám. To by bylo to největší přiblížení věci a lidem. Místo stavebních úřadů pak by o výstavbě rozhodovala volená obecní zastupitelstva, nikoli však podle stavebního zákona, ale podle vlastního uvážení a nikoli ve správním řízení, ale hlasováním. Tudy asi cesta taky nevede.

Je zřejmé, že stavební úřady, vykonávající státní správu, by tedy měly patřit státu, nikoli obcím a krajům. K tomu nový stavební zákon – byť nedokonale – směřoval. Radost z odkladu jeho účinnosti a z chystané revize tedy není namístě.

Autor: Jaroslav Kupka, právník ve veřejné správě; foto: Pixabay