Ještě jsme se od Nového roku ani pořádně nerozhlédli a už tu máme konec prvního z dvanácti měsíců letošního roku. Děti stále živě vzpomínají na letní prázdniny a už se právě chystají vyzvednout pololetní vysvědčení. S odvěkou pravidelností vychází a zapadá sluníčko, den se střídá s nocí, týden co týden s přibývajícími léty stále rychleji obracíme listy kalendáře! Ve dnech, kdy Leden hodlá předat žezlo vlády nad rokem svému mladšímu bratru Únoru, já počítám roky svého bytí. Právě jsem po šesté dekádě přepnul na sedmou, moje maminka brzy otevře již devátou…
Na novou počáteční číslici v numeru svého života si teprve zvykám. Byť se říká, že věk je jen číslovka, nějak mně k mojí osobě nesedí! Cítím se při jejím vyslovení divně, mráz přechází po zádech! Proč? „Nuže, cítím se na číslo nejméně o dvacet, třicet nižší! Vždyť to není tak dávno, co jsem ve velkém s přáteli a kamarády slavil třicetiny i další -tiny, na něž mně zůstaly kromě vzpomínek i sady fotografií a dárky. Skleničky, koštýř, opletený plucar nebo kožený pracovní kufřík, malé pozornosti od vnuček a vnuků. I tentokrát přicházely po celý den ze všech stran éterem krásné vinše!“, konstatuji.
Se svým přáním a zpěvem přikvačili zvesela i mí vrstevníci. Při posezení jsme klábosili o životě, vyprávěli humorné vzpomínky z vojny i života běhu, ba zazněly i košilaté vtipy. Popíjeli i pojídali jsme, prostě se skvěle bavili, jak to jen v pánské společnosti jde! V jednom momentě došlo i na střepy pro štěstí do dalších let. To když se jedna sklenička nechtěně poroučela ze stolu na podlahu…
Své nové desetiletí jsem slavil samozřejmě také se svou milou paní. Narozeninový den byl prozářený nejen sluníčkem, ale také jejími i mými úsměvy, pohodou. Jen v jednom momentě jsem ji trošku poškorpil s nadsázkou následující poznámkou: „Když už mám tu sedmdesátku, mohla bys mít více pochopení pro mé ojedinělé, nyní již stařecké, eskapády!“ Úsměv na tváři jí po těchto slovech trošku zvadl, ale hned ráda slyšela mé odvolání právě vysloveného. V teple pokoje a v pohodě na pohovce dokončila luštění křížovky a usadila mne právě zjištěnou tajenkou: „Moudří se naučí více od bláznů, než blázni od moudrých!“ Usrkl jsem odpolední kávy, užíval si společné chvíle a raději nic neříkal…
Záhy ráno prvního dne nové dekády žití jsem se vydal na návrší do kostelíčka přijmout požehnání a modlitbou poděkovat za dar života, zdraví i rodinného zázemí. Lavice rozměrného vesnického chrámu Páně zely prázdnotou. Kněz vítal sedm starších tetiček a mě, jubilanta. I to je současná realita! Dům Boží, kteří věřící před 90 lety z nedostatku místa na vlastní náklady a přičiněním rozšířili, smutně vyhlížel své ovečky… Bez varhaníka se ani královský nástroj v ono ráno k slávě Boží nerozezněl. V tichu chrámového prostoru jsem měl o to více možnost přemýšlet… Sedmdesát! Vždyť je to jen číslo!
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář