Byl klidný teplý letní večer. Seděl jsem na zahradě a ochutnával s dychtivostí svého stáří sousta z jejích darů. Má ústa osvěžila sluncem zezlátlá zrnka sladkého hroznu, křupavá příchuť dozrávající broskve vinohradnické, šťavnatá dužina rudých i žlutých hrušek, modrých karlátek. Na mysl mně přišla doba mých dětských letních prázdnin. Vzpomínal jsem, jak jsme léto prožívali před půlstoletím…
Po žních – za úsvitu i na sklonku dne – jsme vyháněli husí hejna na pastvu. Stárka (husí to máma) trajdala vesele vpředu a vedla své již odrostlé ratolesti známou prašnou cestou na záhumenek se strništěm s mandely. Husy se pásly a nám nastal čas pro hry a skotačení v písku úvozové cesty nebo pro hledání dobrot v okolí. Ale, po očku jsme kontrolovali husí stádo, to proto, aby nezašlo do škody!
Stejnou situaci popsal před 150 lety sběratel lidových písní a zvyků František Bartoš. Věnoval svůj badatelský zájem a výzkum životu dětí na Moravě. V roce 1888 do předmluvy k druhému vydání své vynikající knihy s názvem „Naše děti“ vepsal: „Našimi dětmi rozumí se jednak děti moravské, jak jsem je poznal pozorováním ve své otčině a na svých dvouletých cestách po Moravě a Slezsku, děti, jak si je vychovával náš lid sám v rodině i v obci. Psána jest tato knížka o dětech, jakými skutečně jsou!“
V jedné z částí své knihy se zabývá také dětskými pastevci. „Nejdůležitější práce, kterou se svým rodičům nejvíce zavděčí, jest jim i zábavou nejmilejší. Husy pásti nastane našemu dítěti velmi záhy, sotva se dobře zlému houseru obránit dovede. Jakmile se na vesně trávníček zazelená, husáček nebo husačka zajme stárku se žluťoučkými babulkami, vezme do ruky prut a žene své stádečko na pastvu. Ve žních pásali husaři husy na strnisku. Tu přihodí se častěji, že mlsné husy nemají dosti na roztroušených kláscích, nýbrž raději z celého mandele berou!“
Nejinak tomu bylo i za mého dětství. Na tyto nevšední chvíle jsem si vzpomněl při užívání plodů zahrady a rozpovídal se o nich svým vnoučkům: „Pasení husí byla naše povinnost na sklonku prázdnin. Na pastvu jsme si brali s sebou v plátěné mošně krajíc chleba. Ostatní stravu jsme nalezli na stromech v polích. Dobře jsme věděli, kde právě zrají sladká jablka, hrušky nebo první střapce hroznů. Vynikající svačina – voňavý chléb s ovocem a čerstvá voda z polní studny, někdy i brambory opečené v rozžhaveném popelu – byla v čase prázdnin, dětských her i pasení, všemi velmi vítaná.“
Byla to neopakovatelná a báječná léta bezstarostného dětství, naplněná povinnostmi i zábavou!
Naši vnoučci ji již nepoznaly. Domácí husy nechováme, záhumenku již nemáme, strniště zdobí jen velké širé lány. Dnešní děti mají jiné radosti. S rodiči o prázdninách užívají krásy moře a velikánů hor. V letních měsících poznávají a brázdí krajinu, přírodu i pamětihodnosti domova i cizích zemí…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář