Každý z nás jednou začne počítat dny do svého odchodu do důchodu. Nic na tom nezmění vládní tahanice a novely, možnosti předčasného důchodu nebo pracovní schopnosti. Věk, byť je to jen číslo, nezastavíš, na důchod máš nárok a jednou jej nastoupit musíš! Pro mne osobně taková doba nastala právě před pěti lety. Po vzoru vojenských mazáků jsem tehdy začal – trošku škodolibě – stříhat metr…
Na úvod přiznávám, že mne jedni kolegové (ti výše postavení) k odchodu do zasloužilého důchodu vzhledem k přesluhujícím létům doslova tlačili, zatímco druzí (ti podřízení) mne od tohoto kroku zásadně odrazovali, lkajíc nad krutou neznalostí a proměnnou základního faktu: „Šéfe, kdo Vás nahradí!? Bez Vás už to v práci nikdy nebude tak pohodové a bezva!“ Ač uvnitř sám rozdělen a často i rozladěn, nedal jsem na přání druhých a podlehl tlaku prvních! Sto dní před plánovaným odchodem do řad nepracujících seniorů jsem provokativně začal stříhat metr a zbývající část skládacího pomocníka řemeslníků jsem stále – jako důkaz svého rozhodnutí i blížícího se konce – nosil u sebe!
Tradice stříhání metru byla oblíbená v prostředí povinné vojenské služby. Mazáci, totiž vojíni, kteří si z vojny odkroutili nepředstavitelných 630 dnů, přikročili, vybaveni barevně upravenými krejčovskými metry, večer co večer počínaje číslem 100, k postupnému oddělování jednotlivých políček.
I já jsem – dotlačen okolnostmi – k oněm životním i tradičním krokům přistoupil. Sto dní jsem však nestříhal upravený metr krejčovský, ale pro tuto potřebu jsem se vybavil dřevěným metrem tesařským. Z něho jsem okázale každé ráno při pracovní poradě u společné kávy odděloval a do – na pracovním stole připraveného skleněného pohárku – ukládal jednotlivá políčka…
Jak se můj metr krátil a ve skleničce se vršily jeho dílky, stoupaly obavy a znepokojení pozičně níže postavených kolegů. „Šéfe, to nám přece nemůžete udělat!“, opakovali svou mantru a doplňovali ji neoddiskutovatelným: „Vždyť máte ještě tolik nápadů, rozpracovaných úkolů, jste zdravý a stále při chuti do práce!“ Své srdceryvné žalozpěvy obvykle zakončovali osobním: „My Vás máme rádi, s Vámi je tu sranda, my Vás nedáme! Zůstaňte ještě s námi! Aspoň rok, raději však dva!!!“
S blížícím se termínem konce mého pracovně-právního vztahu byl vybrán a zaškolen můj nástupce. V den poslední se za přítomnosti nejvyšší nadřízené uskutečnilo, byť byla agenda velká, až příliš strohé a rychlé, spíše jen papírové – stvrzené podpisem a tedy příliš nekontrolované!, předání klíčů, bezpečnostních přístupů, dokumentů, materiálu ve skladu, rozpracovaných úkolů i pracovišť a po hodině nastal moment vložení posledního dílku metru do skleničky! Můj čas pracovní se završil! Nelehké bylo loučení s kolegy i s krásami jedinečné památky, kterou jsem léta nadšeně spravoval…
Autor: František Synek Foto: archiv autora
František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.
Buďte první kdo přidá komentář