FEJETON: Komedianti

Název neberte příliš vážně! Nemám v úmyslu psát o současné politické garnituře, v lidovém prostředí nazývané slušněji právě tímto slovem. Mám na mysli zvláštní skupinu lidí, která odjakživa k velké radosti dětí a nedospělé mládeže přijížděla do každé vsi a menšího města na posvícení. Necelý týden před místní slavností se ve vsi objevily staré náklaďáky nebo traktory s přívěsy s výrazně barevnými částmi nejrůznějších pouťových atrakcí. Komedianti!

Skladba dětských lákadel byla různá. Nesměly chybět jedna nebo dvě střelnice, velký a malý řetízkový kolotoč, jednoduchá kruhová autodráha a houpačky, nezbytné obytné maringotky. Na návsi nebo obcí určeném místě vytvořili tito „lidoví umělci“ velmi rychle dočasné zábavní centrum, do kterého pomocí hlasité hudby, vyhrávající od podvečera dlouho do noci tehdejší hudební hity, lákali občanstvo. Stovkami různobarevných světel rozsvícené atrakce, jásot dovádějících dětí i ostrý zvuk ze vzduchovek vystřelených diabolek deformujících se o plech střelnice, to vše bylo jedinečné…

Kolotočáři byli námi obdivovanými lidmi. Nechodili do práce jako naši rodiče, toulali se krajem, tábořili od jara do pozdního podzimu na návsích nebo na pastvisku u rybníka, žili v maringotkách a přes den odpočívali, vysedávajíc se ženami na schůdcích svých mobilních domovů a bafajíc z fajek nebo cigár. Práce žádná, říkali jsme si, jen někdy prováděli nutné drobné opravy svých zábavných zařízení! A večer zábava! Dle nás dobrodružný, nádherný život!

Pro nás kluky bylo vítané, když mezi komedianty byly děti! Ty pak chodily týden do naší školy. Noví a dočasní žáci do výuky příliš nezasahovali, ale o přestávkách a cestou ze školy byli našimi váženými a obdivovanými hrdiny. Se zájmem a s otevřenou pusou jsme poslouchali jejich vyprávění o životě na cestách i příhody, které zažili na svých potulkách světem. Záviděli jsme jim! Nejen jejich svět a život v maringotkách či volné cestování, ale i to, že ve škole nebyli známkováni! Když jsme se na chvíli stali kamarády a pomohli jim s úkoly, mohli jsme se odpoledne zblízka podívat do jejich domovského zázemí a přitom se svézt zdarma na řetízkovém kolotoči nebo dovádět na lodičkových houpačkách.  

Za to se kdysi dávno platilo papírovou tříkorunou! To byla odměna ministranta za jednu službu u oltáře. Pan farář nás, malé sluhy boží, od této útraty a hazardu nejednou zrazoval, ale my, páni kluci, jsme se řídili heslem: „Co pan farář nevidí, Pán Bůh jistě odpustí!“ a službou Stvořiteli vydělané korunky jsme u komediantů vesele roztáčeli. Jen střelba ze vzduchovky na špilky pro nás zatím byla nedostupná. Snad jen do kola štěstí! Při malém vzrůstu nebylo snadné trefit nepříliš vzdálenou krásnou a pestrobarevnou růži na špilce. O to víc jsme si střelbu užili o léta později. Už pro ten obdiv našich prvních lásek obdarovaných růží! Komedianti odjakživa patří ke koloritu každého dětství…

Přečtěte si  FEJETON: Pohled do staré mapy

Autor: František Synek Foto: archiv autora

František Synek je etnograf a historik. Čtrnáct let působil jako vedoucí Slovanského hradiště v Mikulčicích. Unikátní velkomoravský památník se za tu dobu výrazně rozrostl, dvakrát proběhl pokus o zápis do seznamu UNESCO.

Doporučujeme


Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*