
O své lásce k rodině, dětem, Slovácku, víře, folkloru i o tom, co dělá, a jak prožívá postní dobu, vyprávěla Česká Miss 2008 Eliška Bučková ve Strážnici před besedou se salesiánským knězem P. Ladislavem Heryánem, kterou moderovala.
V roce 2008 jsem s vámi byla u toho, když jste byla zvolena Českou Miss, ale od té doby jsme se prakticky neviděly. Jaká byla Eliška Bučková před dvanácti lety a jaká je dnes?
Byla jsem mladší, dalo by se říct, že ještě dítě. Dnes jsem spokojená, protože mám pocit, že jsem už zralá žena. Když si přečtu své rozhovory z té doby, tak jsem tehdy prostě reagovala jako osmnáctiletá holka. Je to tím, že člověk zraje, nějak se formuje a posunuje. Myslím si ale, že v zásadě jsem stejná. Stále mám stejné hodnoty a priority, jimiž jsou rodina a víra v Boha. To jsou mé pilíře, na kterých stavím celý svůj život, i když jsem občas sešla a vzala to jinou zkratkou, vždy jsem se naštěstí dostala zpět na svoji cestu. V zásadě jsem tedy stejná. Jen skořápka se mění a člověk samozřejmě dozrává a formuje se.

Po dvanácti letech už lze s odstupem zhodnotit, co vám vítězství v soutěži dalo a co vzalo.
Soutěž mně zcela změnila život. Přestěhovala jsem se do Prahy a začala jsem se pohybovat v úplně jiném okruhu lidí než do té doby. Najednou se rozplynuly všechny plány, které jsem měla. Nastartovala se mně kariéra s novými možnostmi. Byla to samozřejmě obrovská změna nejen pro mne, ale i pro celou rodinu. Zpětně to ale hodnotím pozitivně a jsem za to ráda. Stinnou stránkou světa na výsluní, jestli to tak mohu nazvat, je ztráta soukromí. Už jsem si na to trochu zvykla. Co nechci novinářům říct, tak o tom se prostě nebavím. Když se ale média začnou navážet do mé rodiny a víry, je to těžké. Jsou to věci, které mne bolí a je obtížné proti tomu bojovat.
Nelitovala jste někdy toho, že jste do soutěže šla?
První rok po vítězství možná trochu ano. Začátky byly těžké, protože jsem byla extrémně fixovaná na svou rodinu. V Praze jsem se najednou ocitla úplně sama. Mamce ani taťkovi jsem nemohla kdykoliv zavolat, protože jsem měla celý rok od rána do večera nonstop program. Pomyslně jsem byla vhozena do vody a musela plavat. Byl to pro mne neznámý svět, takže jsem tehdy prožívala těžké chvilky, kdy jsem si říkala, jestli mně to zato stálo. Záviděla jsem kamarádkám, které zůstaly ve Strážnici a mohly si jít kdykoliv společně na zmrzku a koupaliště. Jinak jsem účasti v soutěži nikdy nelitovala.
V současné době působíte na muzikálové scéně v divadle Broadway. Jak se vám tam podařilo získat angažmá? Prošla jste nějakým konkurzem?
Měla jsem štěstí, že jsem nikdy nemusela projít žádným konkurzem. Všechno začalo vlastně v divadle Hybernia. V roce 2008 mě oslovil pan Václav Postránecký, jestli bych si nechtěla zahrát ve Švejkovi, kterého režíroval. Seznámili jsme se v Zaječí, kde natáčel pořad o víně a já jsem tam zpívala s cimbálovkou. Dále následovala role Ofélie v divadle Broadway. Na to strašně ráda vzpomínám, protože divadlo Broadway miluju. Mám k tomu neskutečné vzpomínky. Bylo to v době, kdy jsem byla ve vztahu s Vaškem Noidem Bártou. Vašek hrál Hamleta a já Ofélii. Byli jsme spolu nejen partnery v soukromém životě, ale i na jevišti. Když mě poté ředitel divadla pan Lichtenberg nabídl roli v muzikálu Kvítek mandragory, kde aktuálně hraji, byla jsem přešťastná. Aniž bych v prvním okamžiku věděla, co tam budu hrát a znala nějaké podmínky, řekla jsem na jeho nabídku: „Ano, prosím, ano!“ Chtěla jsem tím říct, že jsem se chtěla do divadla Broadway strašně moc vrátit. Takovou partu, jakou tam teď máme, jsem ještě nezažila a říkají to i kolegové. Účinkuji tam v dámské triu Dreamgirls. Celý muzikál je na motivy písniček Heleny Vondráčkové, což je moje srdcovka. Já si to prostě užívám.
Dovedete si představit, že byste se zpíváním a hraním živila?
Tyto ambice nemám. Zpívání mne moc baví, ale líbí se mně, že hraji jen občas a k tomu mám mnoho dalších aktivit.

Víte od rodičů, od kolika let jste jako dítě začala zpívat?
Našla jsem stará videa, kde jsem natočená, když mně byly snad dva roky. Zpívala jsem asi hned od té doby, co jsem začala mluvit. Máme videa, na nichž tatínek u vánočního stromečku hraje na kytaru, já se svou o rok starší sestrou Štěpánkou a maminkou, která má v náručí mladšího bratra, zpíváme. K muzice jsem prostě byla vedena od malička. Maminka si pamatuje, že jsem v obchodě zpívala jako tříletá Beránku Boží. Tatínek zase vzpomíná, že jsem ráda zpívala v koupelně.
Dětství a dospívání jste prožila ve Strážnici, která je takovou mekkou folkloru. Byla jste členkou nějakého souboru?
Pocházím z folklorní rodiny. Babička mne vedla ke zpěvu. Brácha i tatínek hrají v cimbálovce a mladší sestra Rozárka je členkou folklorního souboru Danaj. Já jsem zpívala ve scholičce, kterou vedli rodiče. To je vlastně kapela, která hraje a zpívá při mších v kostele. Díky tomu mám od té doby tady na Moravě skvělé kamarádky.
Lidová písnička i zpěv ve schole, kterou jste zmínila, se přece jen ale dost liší od účinkování v muzikálu. Chodila jste nebo chodíte dnes na hodiny zpěvu?
Když jsem účinkovala v Hamletovi, tak jsem byla na pár hodinách u Lindy Finkové a zpívali jsme doma také s Vaškem. Do té doby jsem neznala žádné techniky, jak držet hlas. Až v Kvítku mandragory mně začala dávat hodiny zpěvu Eliška Ochmanová. Je to nejen výborná zpěvačka, se kterou se v Kvítku mandragory alternuji, ale také učí zpěv, proto k ní chodím. Díky tomu u sebe vidím posun. Potvrdili mně to i kolegové z divadla. Nějaký základ a talent jsem měla. S hlasem je ale třeba pracovat. Hlasivky jsou svaly, které je nutné trénovat. Nechci spoléhat jen na to, že mi Pán Bůh nadělil hlas a už nebudu nic dělat a jen spoléhat na talent.
Zpíváte, hrajete, věnujete se modelingu, moderování a už se několik let také podílíte na pořádání letních táborů pro děti. Zapomněla jsem ještě na něco?
Jsem také autorkou vlastní kolekce briliantových šperků pro TrustWorthy Investment. Jmenuje se Prayer for love. Téma jsem pro kolekci hledala půl roku. Chtěla jsem, aby to mělo nějaký přesah. Nakonec jsem se nechala inspirovat Velepísní lásky, kterou najdeme v Bibli v druhém listě Korintským. Právě toto čtení zaznělo při svatbě mé mladší sestry Aničky. Takže se vracím k tomu, že mou inspirací jsou dva pilíře mého života, což je rodina a víra. Spolupracuji s VIP prádlem a rodačkou ze Strážnice Petrou Chromečkovou na projektu Dejte prádlem naději. Určitá část, kterou klient zaplatí za kolekci spodního prádla, jde do virtuální kasičky. Jednou za měsíc se výtěžek pošle na pomoc potřebným. To jsou projekty, které mě baví a mají nějakou přidanou hodnotu a hlubší smysl. Jsem šťastná, že mám práci, která díky Bohu funguje. Myslím si, že člověk by neměl jen brát ale také dávat. No a kromě toho také působím na sociálních sítích jako influencer.
Co je z vyjmenovaných aktivit vašemu srdci nejblíže?
Mému srdci je blízké vše. Je ale pravda, že organizování táborů s dětmi mne vnitřně a duchovně naplňuje. Paradoxně dělám nyní to, co dělají mí rodiče celý život. Při tom jsem si uvědomila, jak máme nádherné vztahy. Moji rodiče jsou mým životním vzorem a jsem jim vděčná za to, že tady jsem a že jsem taková, jaká jsem.
Vím, že jste se svými dvěma sestrami byly animátorkami letních táborů už jako teenageři před vaším vítězstvím v soutěži krásy.
Ano, ale nikdy mne nenapadlo, že se k tomu vrátím po tom všem, co mám dnes možnost dělat, že mne to bude bavit nejvíce.
K pořádání táborů jste se vrátila s Jakubem Vágnerem, s nímž jste začali organizovat nejdříve rybářské tábory. Dnes už ale máte širší záběr, že?
Ve čtyřech týdenních turnusech se nám v rybářských táborech u jezera Katlov vystřídá okolo dvou stovek dětí. Kromě toho se ale letos také zapojím jako animátorka do Dovolené s mořskou pannou na Kanárských ostrovech. Jde o dnes velmi populární sport mermaiding, který je známý také jako delfínové vlnění. Je to nová plavecká disciplína, kdy se plave v kostýmu mořské panny. Dále jsem byla přizvána k pořádání fotbalového tábora, ale na to už nebudu mít toto léto kapacitu.
Posledních dvanáct let žijete v Praze. Velmi často se ale vracíte domů. Co pro vás Strážnice a Slovácko znamená?
Strážnice je můj domov! To jsou moje kořeny, což mně nikdo neodpáře. Moc ráda sem jezdím. Tady je prostě jiná mentalita i vzduch. Je to naše! Jakmile slyším cimbálovku a nějakou lidovou písničku, tak se mně srdíčko úplně tetelí blahem. Srdcem jsem Moravačka, i když nyní žiji v Praze, kterou také miluji. Je to zase můj pracovní domov. Jsem šťastná, že se ale z hlavního města mohu přijet nadechnout na Moravu.
Tento rozhovor vzniká před vámi moderovaným večerem se salesiánským knězem, spisovatelem a muzikantem Ladislavem Heryánem. Moderujete ještě nějaké pořady?
Často moderuji různé módní přehlídky a veletrhy.
Myslela jsem, že ještě jste stále modelka.
To také, ale pomalu to přechází do jiné roviny. Baví mě, že je má práce kreativní. Na veletrzích, kde jsem začínala jako modelka, dnes i moderuji a zpívám. Přiznám se, že moderování je aktivita, kde jsem si nejméně jistá. Vždy z toho mám stres. Ráda ale posunuji své hranice a snažím se dělat to, co mně není příliš příjemné, protože vím, že mne to vždy posílí. Na besedách, které jsem měla možnost moderovat většinou ve spolupráci s nějakým knězem, jsem velmi šťastná, ale jsem z nich také nejvíce nervózní.
Máte z toho respekt?
Mám respekt, protože je to publikum, kde je moje rodina a známí. Beru to jako obrovskou odpovědnost.

Jak došlo ke spolupráci s páterem Ladislavem Heryánem?
Známe se od mého útlého dětství, protože je přítelem rodičů, kteří jsou salesiánskými spolupracovníky. Četla jsem jeho knížky, ale osobně jsme si více popovídali teprve před necelým rokem v Polní nemocnici, což je jeho pořad, do kterého mne pozval. Tam jsme měli prohozené role, kdy byl moderátorem a já jsem byla spolu s biskupem Václavem Malým jeho hostem.
Ladislav Heryán je kněz, spisovatel, pedagog a muzikant. Jaký je člověk?
Všichni víme, že je moudrý a neskutečně vzdělaný. Podle mne je to jeden z nejpokornějších lidí, které jsem v životě poznala. Mohla bych říct, že je pozitivní, ale spíše bych to vyjádřila slovem, že je blažený. Evangelizuje, aniž by cokoliv řekl. Jde z něj něco nepopsatelného. Je tam vidět, že ač je jeho život velmi prostý, je velmi bohatý.
Chodíte k němu ke zpovědi?
Ne.
A chodíte ke zpovědi?
Ano, mám zpovědníka z Brna.
Viděla jsem, že bulvár zneužil vaši fotku z Instagramu, která se vázala na váš status k Popeleční středě. Aniž by s vámi někdo mluvil, byl napsán článek o tom, jak nebudete v době postní čtyřicet dnů jíst.
Oni moc dobře věděli, jak jsem to myslela. U nás se doma půst vždy dodržoval dobrovolně s tím, že o Popeleční středě a Velkém pátku byl doopravdy přísný, jak má být.
A máte nějaké předsevzetí do postní doby, na jejímž prahu nyní stojíme?
Rozhodně to není o tom, že nebudu po celou dobu nic jíst. Čtyřicet dní postní doby pro mne osobně znamená, že si odpírám něco, co mám ráda. Snažím se také dělat věci, které mi nejsou úplně komfortní. Nebudu si tedy třikrát denně dopřávat cappuccino, které miluju, ale dám si například čaj. Nebudu se chodit někam veselit a raději se zklidním a přečtu si doma knížku. Budu se snažit více vnímat, kdo potřebuje pomoc a snažit se pomáhat druhým. To má samozřejmě člověk dělat neustále, ale v postní době se na to má přece jen více zaměřit. Je k tomu více prostoru, pokud si odepřu běžné aktivity života.
Snažíte se chodit pravidelně v neděli a o svátcích na mše svaté?
Nesnažím se, chodím na ně!
Velikonoce budete slavit na Slovácku?
Ve Strážnici stejně jako každý rok. Ještě se mně snad nestalo, že bych o Velikonocích nebyla doma se svou rodinou.
Je něco, nač se letos ještě těšíte?
Dvacátého třetího srpna připravujeme s rodiči ve Strážnici jubilejní Pohádkový les. Pomáhám s přípravou. Návštěvníci se budou moct těšit na překvapení v podobě nějakého vzácného hosta.
Autor a foto: Lenka Fojtíková
Buďte první kdo přidá komentář