Brzy po Velikonocích jsem dostal z redakce jednoho nejmenovaného deníku anketní otázku: „Kdybych mohl, kterou filmovou roli bych si rád zahrál?“ Bez velkého rozmýšlení jsem uvedl jména mých dětských idolů Old Shatterhanda a jeho rudého bratra Vinnetoua. […]
Mně známo i neznámo proč, stal se ze mne vlažný křesťan. V existenci Nejvyššího věřím, přesto v určité etapě života jsem přestal navštěvovat bohoslužby a duchovním povinnostem se raději věnuji neokázale v největším Božím chrámě světa, jímž je pro mne příroda. Oblažen její krásou, v ní nejčastěji osamocen, ale přesto se svým nejvyšším Pánem, v modlitbách i úvahách přemítám o složitostech současného světa i o svém poslání a údělu v životě, jehož kruh se pomalu uzavírá… […]
Krásné změny přináší každý den podzimu života. Jsou nepředvídatelné dle pořekadla “člověk míní, Pán Bůh mění”. Návrat chladných dnů a nachlazení nejmenšího vnuka na pět dnů mnohé změnily. […]
Seděl jsem u starého sekretáře, který můj rodný dům zdobí, co pamatuji. Vlastně o něco déle. Do domu „přišel“ ještě dříve než já. Slavili jsme v rodinném kruhu narozeniny mé maminky, již požehnané osmdesáté šesté. V jednom okamžiku jsem opakovaně dlaní přejel po tmavě hnědém leštěném povrchu starého nábytku a cítil jsem, jako by prastarý kus dřeva ke mně tiše promluvil. […]
V dnešní složité době je stále těžší udržet myšlenky dětí v dostatečné vzdálenosti od událostí na Ukrajině. Děti jsou zvídavé, starosti dospělých chápou jinak a vlastně je možná vůbec nechápou. I ve svém volném čase je dovedou z hlavy jen těžko vytěsnit. Nám se to s vnuky podařilo u staré jarní hry s kuličkami, kdysi pány kluky zvané hazard. […]
Po lehké zimě jsme se dočkali jara. Do vsi zavítalo provázeno studeným severákem v neděli podvečer v okamžiku jarní rovnodennosti. Jako mávnutím kouzelného proutku se během posledního teplého týdne ještě nedávno šedivá tráva na zahradě začala zelenat. […]
Týden se během večera sedmého dne překlápí do nového sedmidenní, které nabízí naději a volný prostor pro náš současný život. V něm se přetížená mysl brání přívalům špatných zpráv a snaží se ve věcech prostých a oblíbených hledat vlastní úlevu. Myšlenkový balanc se daří udržet jen nejsilnějším jedincům. Slabší propadají panice a určitému druhu apatie ke všemu novému a neblahému. […]
V tomto těžkém čase se již delší dobu snažím uvolnit myšlenky ze sevření strachu a obav co bude, když nebude na světě klid zbraní. Úmyslně se vyhýbám zmínce o zemi konkrétní a současně těžce zkoušené. Vždycky mně vadily války a lidské ztráty kdekoliv na Zemi. Vyhrazoval jsem se proti nim, padni, komu padni! Ne tak všichni veřejní činitelé. O to více mne dnes silně mrazí z jejich odpudivého vztahu ke všemu ruskému. […]
Ke konci masopustní doby tradičně patří takzvaný Tučný čtvrtek. Lidé se při něm mají nachystat na nadcházející fašankové veselí, které končí masopustním úterým. Letos ale tento den radosti získal příchuť zla, když na Ukrajinu vtrhla ruská vojska. Své pocity z něj popisuje ve fejetonu František Synek. […]
Našimi životy nás provází tiché a nenápadné věci, které si po celá desetiletí žijí vlastním životem a s pokorou sobě vlastní sledují každý den našeho bytí. Ze stovek těchto mlčenlivých souputníků býval dřevěný světlík nad vstupními dveřmi jednou z nich. Po celá desetiletí neslyšně pozoroval život v rodině z výhodné pozice dřevěného okna nad vstupními domovními dveřmi. […]